Turnajová zbroj

Rytíři

Rytíři byli původně válečníci na koni. K jejich výbavě patřily štít, kopí, kroužková zbroj zv. brnění či plátová zbroj. Hájili zájmy svého pána a pomáhali mu šířit jeho moc. Výzbroj i výcvik nebyly levnou záležitostí, a proto se tomuto poslání mohli alespoň zpočátku věnovat jen feudálové. Dynastie Karlovců nicméně jako válečníky začala angažovat i nemajetné muže, jimž jejich činnost oplácela služebními statky.

Podle církve se však jakékoliv válčení neslučovalo s křesťanskou morálkou: zvláště když se jednalo o ustavičné boje feudálů proti církvi. „Díky“ bojům proti muslimům ovšem církev dospěla k názoru, že boj za křesťanstvo je správný. Zrodil se ideál křesťanského rytíře, jenž světskou slávu obětoval boji proti kacířům. Církev takto mohla válečníky lépe kontrolovat. Mladí muži, výhradně šlechtici, byli vychováváni v rytíře, mezi které se zařadili až při pasování na rytíře. Rytíři byli opěvováni v hrdinských zpěvech (Píseň o Rolandovi) a také v řadě artušovský románů ? například z pera Roberta de Borona, Geoffroye z Monmouthu, Chrétiena de Troyes či Wolframa von Eschenbacha. Rytířská dvorská kultura se z Francie šířila do jiných zemí.

Rytířské turnaje

Stejně jako rytířská dvorská etika se i turnaje objevují poprvé ve Francii, a sice v polovině 11. století. Postupně se rozšířily do západní a střední Evropy. V Čechách se poprvé objevily za vlády Václava I. Šlo o boj dvou rytířů (skupin rytířů) na kolbišti. Jeho průběh odpovídal bitvě. Rytíři mohli na turnajích, jež organizoval vysoce postavený šlechtic, předvést své bojové umění i morální kvality. Turnaje pro ně znamenaly vojenský výcvik i způsob, jakým se mohli obohatit. V den turnaje se rytíři rozdělili do oddílů, v jejichž čele stál korouhevník. Vždy dva rytíři z „nepřátelských“ skupin vyjeli proti sobě na koni. Vyhrál ten, kdo srazil dřevcem svého soupeře z koně. Body však rytíři mohli získat i v případě, že zlomili dřevec o sokův štít. Potom vyhrál ten, kdo zničil nejvíce dřevců. Rytíř chtěl vždy svého protivníka zajmout, zmocnit se jeho koně a výzbroje a žádat na něm výkupné. Zpočátku se turnaje konaly na odlehlých místech, ale později se přesunuly do blízkosti hradů a měst, kde jim přihlíželo velké publikum. Datum a místo turnaje se vždy slavnostně vyhlašovalo předem.

Turnaje probíhaly podle zvláštních pravidel, jež se ovšem stále vyvíjely a v různých zemích se od sebe lišily. Takováto pravidla sepsal kupříkladu francouzský vévoda René z Anjou ve své Knize turnajů. Mladý rytíř, který se chtěl poprvé účastnit turnaje, potřeboval doporučení zkušenějšího bojovníka. Turnaj se také rozdělil na několik částí. V prvním klání se utkali kopím vyzbrojení rytíři na koni. Poté sesedli z koně a bojovali pomocí mečů, palcátů nebo řemdihů.

Církev turnaje samozřejmě odsoudila, neboť se podle jejích měřítek nejednalo o nic jiného než o oslavu násilí a ziskuchtivosti. Na koncilu v Clermontu roku 1130 vyhlásila, že žádný rytíř, který během turnaje zahyne, nebude pohřben jako řádný křesťan. Toto rozhodnutí potvrdily také koncily z let 1139 a 1170.  

Turnajová zbroj  

Turnaje se řídily speciálními pravidly, jež zahrnovala rovněž užití zbraní. Rytíř byl vybaven turnajovým dřevcem. Jednalo se v podstatě o kopí, které bylo vyrobeno z měkkého dřeva a mohlo dosahovat délky až 370 cm. Jeho ratiště (dřevěná násada) bylo opatřeno železnou koncovkou bez ostrého hrotu. Místo něj byla završena takzvanou korunkou se třemi či čtyřmi tupými špičkami. Dřevce byly vybaveny kovovým korpusem, který sloužil k tomu, aby si rytíř nezranil ruku.

Turnajům bylo uzpůsobeno rovněž sedlo. Mělo vyšší okraje, což zvyšovalo stabilitu jezdce. Levou ruku si rytíř chránil speciální rukavicí, jež se nazývala manifer. Tento pojem pochází z francouzského výrazu main de fer. Právě v levé ruce držel rytíř štít, případně druhou zbraň, například palcát. Štít byl zdoben rytířovým znakem, aby každý poznal, kdo se to na kolbišti udatnými činy vyznamenal. S rozvojem turnajů tedy dochází také k rozvoji heraldiky. Rytíři si na turnaj oblékali přes plátovou zbroj i varkoče s erby. Kůň mohl mít vlastní zbroj popřípadě být dekorován čabrakou ladící k rytířovu varkoči a korouhvi. Na ně si připevnili ještě těžký pancíř nazývaný hlavní plát, který poskytoval ochranu spodní části tváře, krku, levému rameni a hrudi. Plátové boty byly opatřeny ostruhami pro účinnější pobízení koní.

V našem internetovém obchodě objevíte zbroj z různých historických období a kultur. Nabízíme Vám zbroj gotickou, antickou nebo třeba italskou renesanční - představující vrchol evropského platnéřského a zbrojířského řemesla. V nabídce máme Přilby a helmy, Plátová zbroj | Rytířské brnění, Plátové rukavice, Štíty, Části zbroje, Kroužková zbroj - kroužkové košile, Kožená zbroj, Gambesony a prošívanice.