Batvát, nedílná součást rytířské zbroje

Poslední bitva slavného českého krále

Je den svatého Rufa, 28. srpna 1278; pátek, den vodních duchů. Na planině mezi vesnicemi Dürnkrut a Jedenspiegen se schyluje k osudovému střetu mezi vojsky dvou významných panovníků střední Evropy.

V čele jednoho vojska stojí vládce Čech, Moravy a mnoha dalších zemí – Přemysl II. Otakar, zvaný „král železný a zlatý“. Jeho soupeřem je vévoda Rudolf Habsburský, před nedávnem povýšený do hodnosti krále Svaté říše římské národa německého.

Obě strany si k rozhodnému klání zvolily rozlehlý kus rovinatého terénu, který jim připomínal rytířské kolbiště: kraj zvaný Moravské pole…

Ochranná zbroj: nedílná součást výbavy středověkého válečníka

Král Přemysl vstává ze svého lože. Stejně jako jiný každý muž té doby si obléká nejprve spodní prádlo: košili z jemného plátna a spodní kalhoty, bruchy, sahající až nad kolena. K tomu oddělené nohavice, přivazované šňůrkami k pasu, obouvá nízké střevíce. Nohavice bývaly často opatřeny koženými podešvemi. Proto boty, jak je známe dnes, nebyly zapotřebí.

Následně přichází na řadu oděv pod zbroj, zhotovený z vycpávané a prošívané tkaniny. Jeho funkce spočívala v ochraně těla před odíráním a tlumení nárazů, způsobených v boji. Nejprve jsou to nohavice, chránící stehna a kolena; nahoře opatřené řemínky, přivazovaly se k vnitřní části spalníře. Pak kabátec k bokům, tzv. spalníř (gambeson), obvykle šněrovaný na prsou, s oddělenými rukávy, které šlo ke korpusu přišněrovat.

Gambesony ze 14. – 15. stol.

S pomocí panoše pak král obléká plnou kroužkovou zbroj: nohavice a košili s rukavicemi a kapucí, tzv. hauberk (haubert).Celá zbroj je zhotovena z několika desítek tisíc železných kroužků a váží kolem 20 kg. Sluha mu k nohám připíná špičaté ostruhy. Objevují se i další ochranné prvky z kožených nebo kovových plátů, jako jsou čtverhranné nárameníky (ailtte), nákolenky, chrániče holení a podobně.

Předtím, než si vladař natáhne kroužkovou kuklu, musí si na hlavu nasadit čapku z prošívaného plátna, svazovanou pod bradou. Někdy tuto pokrývku hlavy nalézáme pod názvem batvát.

Poslední přípravy před (osudovou) bitvou

Přes zbroj pak král Přemysl II. navléká látkovou tuniku, varkoč, v heraldických barvách, nebo s našitými erby. Nakonec přijde opasek (dupsing) se závěsníkem pro meč. Král zasune levou nohu do třmenu a vyšvihne se do vysokého sedla válečného koně (destriera), pokrytého rozměrnou čabrakou (kropéřem) ve stejných barvách, jako varkoč.

Na hlavu mu panoš podává těžkou, 5 až 7 kg vážící hrncovou helmu, pod bradou, později i v týle přidržovanou řemeny. Helma po nasazení a upevnění seděla tak pevně, že rytíř nemohl otáčet hlavou, a tudíž měl znemožněno periferní vidění. Pohled vpřed mu umožňovaly jen úzké průzory. Malé průduchy propouštěly pouze omezené množství vzduchu: nebyly tedy vzácné případy, kdy se rytíř během boje udusil.

Z tohoto důvodu často nahrazovaly hrncovou helmu lehčí typy přileb kulatého nebo mírně kónického tvaru, případně železný klobouk, kapalín.

Gotický varkoč s prošívanicí

Jakmile těžký jezdec navlékl na levou ruku menší trojhranný štít a pravou se chopil kopí s praporkem, zapřel se toporně ve třmenech, a mohl vyrazit do bitvy. Tehdy nejspíš ještě slavný český král netušil, že na koně usedá naposled. Bitva na Moravském poli se mu totiž stala osudnou.

Co nosil válečník pod přilbou?

Protože každá přilba pouze rozloží energii úderu, přemýšleli bojovníci všech dob a všech národů o prostředku, který by úder co nejvíce utlumil. Vznikaly tak různé druhy čapek a kapucí, které měly prostý vzhled: bývaly zhotoveny ze silné látky, kůže nebo plsti, jindy byly polstrované. Jako vycpávkový materiál sloužila vlna, žíně apod. (bavlna v tu dobu používaná nebyla); vše zesilovalo prošívání.

Čapka batvát

Ve středověku tuto funkci plnila především prošívaná čepice, zvaná často batvát (též batwát, batvat apod.). Tato pokrývka hlavy měla zpočátku tvar čepce svazovaného pod bradou. Postupně však chránila celou hlavu (kromě obličeje), krk a ramena.

Jako typický příklad velmi důsledného chrániče hlavy poslouží vycpávaná kukla zvaná Helmhaube, která se nosilapod těžkou helmou pro mlatový turnaj v 15. stol.

Bezpečnost při turnajích získala na důležitosti teprve časem

Vývoj oděvu pod ochrannou zbroj s turnaji úzce souvisí. Jednalo se o průpravu rytířů ve válečnickém umění, při níž skupiny bojovníků předváděly před panovníkem jezdecké kousky a potýkaly se zbraněmi.

Polstrovaná kukla

První pravidla pro turnaj vznikla pravděpodobně ve Francii, a nejstarší z nich pocházejí z r. 938. Ve 13. stol. se tento druh „bojového sportu“ začal šířit po západní a střední Evropě.

Svou historii měly turnaje i v našich končinách. Legendárním zakladatelem turnajů v Čechách byl rytíř Ojíř z Friburku, přední dvořan krále Václava I. Je však nesporné, že bojové hry na způsob turnajů jsou staré jako války samy. První zprávy o nich pocházejí ze sklonku římské říše.

Vývoj turnajů od sklonku středověku: od krvelačné řeže k ceremoniálu?

Ještě ve 13. stol. byla turnajová disciplína zvaná buhurt skutečnou bitvou v menších rozměrech, s raněnými a někdy dokonce i mrtvými. V období pozdní gotiky a rané renesance se však pravidla zpřísňovala a čím dál víc se dbalo na ochranu života a zdraví účastníků.

Bojovalo se speciálními tupými zbraněmi, prosazovaly se polstrované chrániče krku jezdce nebo hrudi koně, stejně jako další vycpávané komponenty.

Polstrovaná kapuce s límcem

V renesanci se z turnajů stala již jen okázalá podívaná. Z prošívaného kabátu nebo spalníře se v té době vyvinul kabátec wams, typická součást mužské módy sklonku 16. a první čtvrtiny 17. stol.

Titulní ilustrace: Bitva na Moravském poli 1278. Autor: Christian Jegou. Zdroj: Arre Caballo.