Historická obuv

V raném středověku - románské a římské období se sice ještě dlouho nosily sandály přivazované do různé výšky k lýtku, příslušníci vyšších společenských vrstev však již začali napodobovat římský typ uzavřené obuvi, tvarované z jednoho kusu kůže, se samostatnou podrážkou a sahající ke kotníku. Jako střevíce se označovaly lepší boty sahající nad kotníky.

Gotická obuv

Ve 13. století se rozšiřovala tvarová variabilita obuvi, ve 14. a zejména v 15. století dominovala móda zobákových bot. Jednalo se o boty z měkké kůže, úzké, těsné a s prodlouženou špičkou. O vzniku zobákových bot se tradují legendy - např. hrabě Fulko z Anjou měl vymyslet tyto boty pro sebe již v 11. století, aby zakryl hlízovitý výrůstek na svém prstu. Mezi možné vynálezce této historické obuvi patří i anglický král Jindřich II., který měl mít příliš velké nohy a prodlouženými špičkami se snažil tuto nevýhodu skrývat. První velká módní vlna zobákových bot trvala od poloviny 14. století do 20. let 15. století. Po polovině 15. století se tato móda vrátila jako součást burgundského stylu odívání, definitivně byla opuštěna v letech 1480 – 1490. V první vlně této módy nosili dvořané špičky tak dlouhé, že až dvojnásobně přesahovaly délku chodidla. Špičky obuvi bylo třeba silně vycpávat a navíc přivazovat šňůrkou nebo řetízkem k pasu, aby bylo vůbec možné se v nich pohybovat.

Italská renesanční obuv

Italská renesanční obuv preferovala nenápadné nízké boty bez podpatku, vepředu mírně zašpičatělé nebo zakulacené. Dámy začaly nosit koturny, přezůvky na vysoké dřevěné nebo korkové podrážce, do nichž se běžná obuv navlékala. Koturny měly praktickou funkci – v renesančních městech bez kanalizace měly chránit nákladný dámský oděv před znečištěním; chůze na koturnech byla značně krkolomná, a tak se dámy nechaly při své procházce podpírat služkami. Pro módu období reformace byly charakteristické historické boty s kulatou nebo hranatou špičkou, nazývané pro svůj tvar hubatá obuv, či medvědí tlapy. I tyto boty podléhaly, stejně jako celý oděv reformační módy, prostříhávání. Španělská móda dávala naopak přednost úzkým botám s mírnou špičkou.

Barokní obuv

V období raného baroka se v pánské módě rozšířily barokní boty vysoké holínky s širokou a přehrnutou manžetou, hranatou špičkou a se seříznutým podpatkem. Dámské obuvi se vzhledem k délce sukně nevěnovala příliš velká pozornost. Ženské historické boty měly hranatou špičku, zvýšený podpatek a byly zdobené stuhami a rozetami. Pánské holínky vystřídaly ve vrcholném baroku střevíce se zkosenou špičkou a podpatkem. Střevíce sahaly ke kotníku, spínaly se přezkou a byly zdobené bohatě aranžovanými stuhami. Dámská obuv byla podobná pánské, jen se šila častěji místo z kůže z hedvábné vzorované látky a měla vyšší podpatky. Přes boty se stále nazouvaly přezůvky.

Vedle střevíců přišly v rokoku do obliby opět holínky, tentokrát s přehrnutou holenní částí a s podšívkou v odlišné barvě. Dámská historická obuv zůstávala nadále skrytá pod dlouhou sukní. Měla většinou zúženou špičku, podpatky různé výšky a byla šitá z látky korespondující s látkou oděvu.

Boty  od konce 18. století

Na konci 18. století a v 1. čtvrtině 19. století nosili páni nadále jak střevíce, tak holínky. Během Francouzské revoluce se sice střevíce namísto okázalých stříbrných přezek zdobily lacinějšími stuhami z batistu, nákladné přezky však našly své uplatnění opět za restaurace Bourbonů. Součástí pánského oděvu typického pro Francouzskou revoluci byly dřeváky, přejaté z historické obuvi venkovanů. Dřeváky se obouvaly nejčastěji na bosé nohy a pro větší pohodlí se vycpávaly slámou nebo senem, někdy platily jen jako přezůvky. Vysoké holínky se používaly jak při jízdě na koni, tak např. při návštěvě divadla a nabývaly různých tvarových forem. Dámská obuv měla úzkou špičku a malý podpatek a šila se nejčastěji z kůže. Dámské boty bývaly na nártu hodně vystřižené, a tak byly přes nárt přidržovány páskou nebo šněrováním. Secesní obuv zdobily různé mašle, volánky či stuhy. Výjimečně se začaly objevovat i kotníkové boty.

Boty 19. století

Před polovinou 19. století se nosily úzké polobotky s malým podpatkem, prodlouženou špičkou a po straně zapínané nebo šněrované. V roce 1839 se s vynálezem gumy objevily perka, která měla místo šněrování gumové pásky. Pro tanec se nosily výlučně lakýrky, někdy zdobené mašlemi a přezkami. Dámy si oblíbily vyšší kotníčkové boty šité z látky, na vnější straně šněrované nebo zapínané na knoflíky a s prodlouženou tupou špičkou.

Ve 2. polovině 19. století měli mladí muži v oblibě polobotky. Nejčastější domácí obuví byly pantofle ovlivněné orientálními módami. K dámské krinolíně se v období historismu nosily pevnější boty s vyšším podpatkem, které sahaly nad kotník a kryly částečně i lýtko. Nízké střevíce měly čím dál vyšší podpatky a byly zdobené přezkami, volánky nebo rozetami.

Polobotky zůstaly ve výbavě pánského botníku i na počátku 20. století. Nejčastěji byly černé, šedé nebo okrové barvy, s malým podpatkem. Dámské boty se postupně specializovaly podle toho, k jakým účelům se využívaly. Pro vycházky sloužily vyšší kožené boty, pro večer polobotky na vyšším podpatku zdobené v duchu orientální módy. Ke sportu se nosily šněrované polobotky tvarované obdobně jako pánské.

V našem internetovém obchodě naleznete - Středověké boty, Gotické škorně, Boty lancknechtů, Polobotky, Barokní boty, Secesní obuv.

Použitá literatura:
_{Ludmila KYBALOVÁ, Dějiny odívání. Středověk. Praha 1998
Ludmila KYBALOVÁ, Dějiny odívání. Renesance. Praha 1996
Ludmila KYBALOVÁ, Dějiny odívání. Barok a rokoko, Praha 1997
Ludmila KYBALOVÁ, Dějiny odívání. Od empíru k druhému rokoku, Praha 2004
Ludmila KYBALOVÁ, Dějiny odívání. Doba turnýry a secese, Praha 2006
Ludmila KYBALOVÁ – Olga HERBENOVÁ – Milena LAMAROVÁ, Obrazová encyklopedie módy, Praha 1973}