Orientální oděv

Turecký oděv

Turecký oděv vycházel ve svém střihu i složení z perského stylu oblékání. Typické bylo zejména vrstvení většího množství spodních a svrchních oděvů přes sebe.
Osmanská říše se proslavila po celém světě výrobou přepychových hedvábných tkanin – damašků, brokátů či protkávaných sametů. Mezi nejoblíbenější vzory vytkávané do látek patřily rostlinné motivy - rozvíjející se květy tulipánů, hyacinty, granátová jablka i bodláky. Výšivky prováděné pravými zlatými a stříbrnými nitěmi měly vysokou technickou úroveň. Rozvinutá byla i výroba jemných kůží, zejména karmazínu a safiánu. Mezi nejznámější barvy patřila turecká karmazínová červená, medově žlutá a pistáciově zelená.

Pánský turecký oděv

Spodní šaty většinou tvořila vlněná nebo bavlněná košile, přes kterou se oblékal volný oděv vepředu otevřený, zapínaný na řadu knoflíků a v pase přepásaný šerpou. Spodní šaty se šily z měkkých a lehkých látek, většinou z hedvábí. Svrchní oděvy, kaftany, byly zpravidla volné s krátkými rukávy, pod kterými se uplatňovaly dlouhé rukávy spodního oblečení. Na kaftany, které bývaly vycpávané a prošívané, se používaly těžké a tuhé látky. Reprezentativní svrchní oděvy sahaly až k zemi, avšak např. pro jízdu na koni se nosily i kratší, sahající ke kolenům. Kalhoty bývaly volné a sahaly až ke kotníkům, kde se zapínaly na knoflíky. Ke kalhotám se nosily ponožky. Typickou pokrývkou hlavy byl turban omotaný kolem vysoké čepice. Šerpy uvazované v pase byly většinou z bohatě vyšívaného lnu nebo bavlny.

Dámský turecký oděv

Dámský oděv se podobal pánskému. Jako spodní oděv nosily ženy obvykle tuniku sahající do půli lýtek. Přes tuniku se oblékal krátký kabátek a široké kalhoty zúžené v úrovni kotníků. Jako svrchní oděv se nosil dlouhý plášť s kulatým dekoltem. Reprezentativním oděvem byl dlouhý a nákladný kaftan sahající až k zemi. K čepicím různých tvarů se zpravidla připevňoval světlý závoj kryjící dolní část obličeje a krk.

Orientální oděv ve středověku a raném novověku

Urozená žena si oblékala i více než jednu spodní tuniku. Svrchní roucho tvořil oděv zvaný bliaud, který byl opatřen dlouhými na konci výrazně rozšířenými a bohatě lemovanými rukávy. V Evropě jeho nošení pravděpodobně zavedla šlechta, vracející se z první křížové výpravy. Termín bliaud původně označoval zlatem protkávanou textilii, původně dováženou z Orientu, později vyráběnou na jihu Evropy. Ve 13. století jej vystřídal svrchní šat zvaný surcot.

Nástupem Karla IV. na český trůn jsme se dostali do úzkého kontaktu se zeměmi západní i jižní Evropy a měli možnost se seznámit s kulturním děním. To přinášelo poznání nejnovějších trendů v odívání dvou vůdčích center na poli módy, a to Francie a Itálie. Zatímco Francie udávala spíše formu kostýmu módními střihy, Itálie představovala výhradního výrobce, a především dovozce luxusních orientálních látek, jakými bylo hedvábí, aksamit, brokát aj.

Vývoj střihu tuniky ve středověku a raném novověku

Nejpozději v 10. století se v Evropě střih původního košilového šatu - tuniky začíná transformovat. Jednoduché geometrické tvary projektované do dvou rozměrů byly výhodné, neboť minimalizovaly odpad při stříhání náročně vyráběných textilií. Díly byly koncipovány tak, aby maximálně využily plochu materiálu. Pro vytvoření jednoduchých střihových dílů nebylo nutné používat přesně stříhající nůžky, neboť v případě nouze šla textilie i utrhnout po niti. Používáním silných vlněných materiálů, typických pro evropskou středověkou textilní produkci, a vrstvení takto vyrobených oděvů přispělo k pokusům, jak střih přizpůsobit lidskému tělu, aby oděv byl při pohybu pohodlnější. Při srovnání s asijskými oděvy, kde tato transformace neproběhla, je z konstrukčního hlediska důležitá především odlišná paleta textilních materiálů. V Asii dostupnější hedvábné látky vysoké kvality se snadno vrstvily. Jejich zpracování bylo v případě čistých geometrických tvarů také mnohem jednodušší. Byly to právě pevné a méně poddajné vlněné látky, které umožnily evropským krejčím inovativní tvarování. Méně přizpůsobivý materiál bylo třeba k dosažení požadovaného efektu natvarovat střihem a tělu přizpůsobit sešitím. Vlněné materiály byly také po sešití odolnější. Správně provedené švy ve vlněném materiálu vydržely větší zatížení při pohybu než v jemnějších tkaninách. Navíc nevyžadovaly tak precizní způsoby začištění.

Dovoz luxusních látek do Evropy

Orientální oděv a materiály ovlivňovaly evropskou módu velmi nenápadně již během antiky a středověku. Byly to hlavně luxusní hedvábné látky, které se staly pomyslným symbolem společenského postavení. Nejen vysoká cena, ale také poměrně složitá údržba hedvábných materiálů komplikovala jejich běžné každodenní užívání. Šaty z tohoto materiálu nosila opravdu jen nobilita světského i duchovního světa. Přesun hedvábného materiálu z Asie probíhal po tzv. Hedvábné stezce. Dobytí Cařihradu v roce 1453 znamenalo pro Evropu jisté komplikace v obchodu po souši, ale cesta zboží se nezastavila. Obchodní cesty se pouze přesunuly více na jih na území dnešní Sýrie. Centry se stala města jako Aleppo nebo Damašek, odtud se pak přes Benátky dostávaly látky dál do Evropy. Zámořské objevy nabídly již v 15. století námořní alternativu a znamenaly počátek výrazného zvýšení přísunu orientálního zboží do Evropy. Nejednalo se jen o tolik zmiňované koření, kávu, čaj nebo vzácná dřeva, ale ve velké míře také o luxusní textilie, méně pak o hotové oděvy. Již v roce 1494 se dohodli Španělé a Portugalci tzv. Tordesillaskou smlouvou na rozdělení sfér vlivu ve světě. Později přebrali trh Angličané a Holanďané, kteří smlouvu z Tordesillas stejně nikdy neuznali. Zde je nutné upozornit na úlohu Východoindických společností, které zprostředkovávaly kontakt s Indií, Čínou i Japonskem a časem si na některé regiony vybudovaly monopol. Zahraniční obchod byl v průběhu 17. století plně v režii nových institucí – anglické Východoindické společnosti a holandské Východoindické společnosti. Koloběh zboží byl velmi složitý a každá země měla specifické požadavky. Mezi žádané komodity patřilo surové hedvábí. Do Evropy se ve velkém dostávaly nejen hedvábné látky z Persie, ale také z Číny a Japonska, z Indie pak bavlněná kalika a tištěné a malované chintzy.

Orientální oděv v Evropě

Během 17. století se začaly objevovat volné pláště, které v různých koutech Evropy dostaly odlišná jména. Pohodlný volný oděv orientálního vzhledu byl lákavou změnou oproti vypasovanému kabátci či těsnému živůtku, které patřily k předepsanému módnímu oděvu. Polské oděvy jako ferezja, delia a župan ovlivnily vzhled domácího pláště. Ferezja byl dlouhý plášť bez přepásání, podšívaný sobolem nebo liškou, šitý převážně z červeného materiálu tureckého nebo perského původu. Delia byl plášť se širokými rukávy a s výrazným kožešinovým límcem. Župan je dlouhý plášť po kotníky, s úzkými rukávy, přepásáním nebo knoflíky. Żupan byl spodní oděv, proto se nepodšíval kožešinou. U nás se však vyskytoval plátěný župan, který byl podšitý beraninou. Jednalo se o jistou formu luxusního domácího pláště.

Dále pod vlivem orientálního odívání vznikl banyan. Ten se v 18. století stal na jedné straně symbolem vzdělaného a dobře společensky postaveného muže, na druhé zase bohémsky založeného umělce či vědce. Tento domácí plášť dostal v Evropě různá jména, stal se předchůdcem něčeho tak obyčejného, jako je župan. Pláště, který každý z nás vlastní a ač jeho účel je sice dnes spojován spíše s koupelí, byl kdysi luxusním kouskem šatníku, ve kterém stálo za to se nechat portrétovat.

V našem internetovém obchodě naleznete Pánské orientální kostýmy a Dámské orientální kostýmy.

Použitá literatura:
Magdaléna ZUBERCOVÁ, Tisícročie módy. (Z dejín odievania na Slovensku), Osveta 1988
Francois BOUCHER, Historia mody. Dzieje ubiorów od czasów prehistorycznych do końca XX. Wieku, Warszawa 2006, www.kostym.cz – 24.4.2008