Dlouhý nůž, který dokázal překvapit ze zálohy. V čem tkví kouzlo saxu?

Dlouhý nůž, který dokázal překvapit ze zálohy. V čem tkví kouzlo saxu?
Stal se jistotou i poslední záchranou vikingů v boji. Na první pohled nenápadný dlouhý nůž, který označovali jako sax, nebo skramasax, ale dokázal protivníky nemile překvapit. Ať už to byla jejich praktická velikost, perfektní zpracování nebo moment překvapení, dlouhé nože si seveřané velmi oblíbili. A není divu. Sloužily jim pár století. Jaké byly výhody bojových nožů?

Byl ke krájení i do boje, záleželo na délce

Padnul do ruky, nosil se u pasu. Středověký dlouhý nůž byl zpravidla ostřený na jedné straně a jeho délka se pohybovala od 7 do 75 centimetrů. Rozlišujeme proto dva typy. Krátký, který měřil do 35 cm, dlouhý měl zpravidla od 40 do 75 cm. Krátké nože byly určeny k běžnému užívání, delší si brali válečníci do boje, nebo jím klestili cestu a pracovali podobně jako s mačetou.

Zpracování nožů nebylo příliš složité. Čepele měly vždy rovné a masivní. Ke konci se zužovaly, díky čemuž měly ideální předpoklady i k bodání. Majetkové poměry a rodokmen jeho vlastníka se odrážely na případném zdobení samotného nože. K němu neodmyslitelně patřila i pochva. Proslulé jsou zejména ty z Trondheimu, historikové jejich nález datují zhruba do roku 1000. Některé z nich byly bohatě zdobeny dekorem, často se zvířecími motivy a ornamenty.

Proč to zvláštní jméno?

Původ nože přišel pravděpodobně od Sasů, na základě toho dodnes používáme termín sax. Vedle sekery byl nůž jednou z nejběžnějších a nejdostupnějších zbraní na počátku středověku. Byly vždy po ruce, nevážili tolik jako větší meč nebo sekyra a byly podstatně levnější. Díky tomu se těšily velké oblibě.

Nejvíce dlouhých nožů typu sax známe z Norska, i když se později rozšířily do velké části Evropy. Velký rozmach zažily tyto chladné zbraně v merovejském období, především pak v době Vikingů. Jejich válečníci byli v boji na blízko skvělí. Díky náboženství a dobré motivaci neznali strach, a proto se vrhali tváří v tvář nepřátelům. K tomu se takto kontaktní zbraň skvěle hodila.

K nožům se často řadily i jednobřité meče se záštitami a hlavicemi, které byly v Norsku oblíbené v desátém století. Funkce obou zbraní byla odlišná, přesto je zřejmé, že vycházely ze stejného základního tvaru.

Výhody nože proti meči a sekyře

Pokud bojovník ve střetu ztratil meč, nebo se mu špatně manipulovalo se sekerou, sáhl k pasu, kde schovával právě nůž. S tím se na rozdíl od vikingských sečných mečů dalo i pohodlně bodat, a to i na krátkou vzdálenost. Často tak svému majiteli malá zbraň neocenitelně posloužila.

Protože byly levnější na výrobu, ale přesto celkem účinné, vlastnila saxy především chudší vrstva bojovníků. To ale neznamenalo, že by kováři odbyli zpracování samotné zbraně.

Ulfberth, kouzelná značka prvotřídní oceli

Tajemná značka vyražená na čepeli blízko jílce mečů značila prvotřídní kvalitu oceli, která ve své době neměla obdoby. Meče a pravděpodobně i nože s touto značkou vyráběli severští zbrojíři už v letech 800 až 1000. Dodnes si spousta odborníků láme hlavu nad tím, jak mohli kováři docílit takové kvality oceli, kterou většina zemí začala používat až o tisíc let později, a to v době průmyslové revoluce.

Většina středověkých mečů nebyla tak kvalitních. Jejich měkké železo bylo mnohem křehčí, obsahovalo málo uhlíku. Ocel Ulfberth měla naopak vyšší procento uhlíkové příměsi a minimum nežádoucí strusky. Díky tomu byly zbraně pružné a především spolehlivější. Nezasekávaly se do dřeva či štítů nepřátel, navíc skvěle pronikaly brněním, u saxů pak byla výhoda ještě znatelnější. To vše dávalo Vikingům zřetelnou výhodu a podporovalo jejich obratnost.

Tajemství se nikdy nedozvíme

Mečů s tajemnou značkou se našlo kolem 170, podle historiků se tajemství výroby oceli předávalo do dalších dílen. Meče, o kterých ale mluvíme, měly všechny na spodní části čepele vyražené dva kříže a mezi nimi slovo † ULFBERHT †. To pochází pravděpodobně z franštiny, dodnes je ale záhadou, co přesně označovalo.

Podle různých teorií to může být název kovárny, která si tak značkovala své výrobky a pokoušela se o jakousi reklamu. Druhý názor je ten, že zvláštní slovo je vlastně složenina dvou germánských výrazů. První slovo je ulfr a překládá se jako vlk. Druhé je Berath, což znamená zářící. Třetí teorií je ta, že výrobce meče jednoduše značil svým jménem. To by ale bylo v dané době velmi netradiční.

Pravdu už se zřejmě nikdy nedozvíme. Stejně tak už není možné zjistit, proč po dvou stoletích najednou výroba mečů a nožů z nejkvalitnější oceli dané doby jednoduše zmizela. Záhadou zůstává i to, odkud Vikingové vozili železnou rudu na výrobu svých zbraní. Údajně ji měli převážet po Volze až z Íránu. To by dávalo smysl i historicky, protože v 11. století tuto vodní cestu zablokovali Rusové, proto nebylo možné dál materiál dovážet a výroba oceli musela skončit.

Doporučené produkty

Komentáře

  • Tento článek zatím nikdo nekomentoval. Buďte první, kdo přidá komentář!
Napsat komentář
Komentář