Outfit4events Magazín Výzbroj samuraje Samuraj a jeho meč

Samuraj a jeho meč

Kategorie:

Samurajové byli kasta japonských válečníků, která vznikla zhruba v 11.století v Japonsku, kteří sloužili svému pánu, císaři, či šógunovi. Tito válečníci žili podle svého morálního kodexu bushidó (cesta válečníka) a byli cvičeni již od dětství.

Samurajové, čestní válečníci

Pro samuraje nebylo nic přednější než jeho čest, proto pokud by měl být ponížen například zajmutím v boji (největší čest byla padnout v bitvě), spáchal seppuku (plátkování žaludku), kdy si kratším mečem wakizashi rozřízl břišní dutinu. Věřili totiž, že střed bytosti je právě zde a je zde i duše, kterou tím osvobodí.

Samurajové byli vynikající válečníci, kteří kromě meče uměli ovládat i luky a jízdu na koni a boj v jejich sedle. Každý samuraj měl tzv. daišó, což byl dlouhý meč katana, kratší meč wakizashi a ještě dýka tantó. Katana je dlouhý meč pro boj zblízka, wakizashi je kratší meč pro boj ve stísněných podmínkách. Všechny tři zbraně tvoří celek, jsou stejně vytvořeny i zdobeny. Nosit dva meče bylo pravě jen výsadou samurajů, wakizashi nikdy neodkládali daleko ani ve svém vlastním domě.

Katana, nejznámější samurajský meč

Katana je zakřivený meč (dlouhý cca 60 cm s více), který se používal v boji muže proti muži, někteří samurajové zároveň měli v druhé ruce wakizashi, čí spíše tantó a nebo vůbec nic, katana způsobí větší škody, když se drží obouruč, je to sečná zbraň. Samuraj se snažil v boji zasáhnout nechráněná, či špatně chránitelná místa, a to právě seknutím. Podle doby vzniku se japonské meče dělí na tzv. staré meče kotó vyráběné v letech 900 až 1530, nové meče šintó vyráběné od roku 1530 do roku 1867 a posléze moderní meče šin-šintó, vyráběné po roce 1867 a v dobách světových válek, kdy se staly opět součástí výzbroje důstojníků.

Výroba čepele katany

Výroba čepele trvala několik měsíců, v jejichž průběhu docházelo k mnohonásobnému překládání, zahřívání a ochlazování materiálu, až se dosáhlo toho, že čepel perfektně drží. Čepel je dvouvrstvá, uvnitř je měkčí jádro zajišťující pružnost a tvrdší obal, který zajišťuje mimořádnou tvrdost čepele.

Čepel je kalená, avšak jen v oblasti hasaki (ostří) a kissaki (hrotu), vzniká tak hamon (linie kalení) – odlišně zbarvená část čepele, vysoce ostrá, která umožňuje při správné technice přeseknout věci nečekané. Každá takto vyrobená čepel byla podrobována přísným zkouškám tamešigiri na ostrost a tvrdost čepele.

Samurajský meč a jeho části

Když jsme již zmínili části čepele, dalšími jsou mune (hřbet), plocha mezi hřbetem zakalenou linií čepele se nazývá ji, plocha mezi linii zakalení a samotným ostřím, tj. zakalená část se nazývá ha. Důležitou částí čepele je i její zakřivení sori, pokud je čepel moc rovná, špatně se s ní seká, pokud je moc zakřivená, může se zase snáz zlomit. Po čase je čepel nepravidelná co se týká jejího tvaru, poslední třetina čepele mono-uchi bývá užší . Vzhledem k tomu, že jde o nejúčinnější část čepele, je i nejvíce používána.

Na řap čepele nakago je nasazena přesně vytvarovaná rukojeť tsuka (ze 2 dílů, nesmí být žádná vůle), vždy dřevěná, převážně bylo používáno dřevo magnolie. Stejné je to i u pochvy saya. Tsuka se na nakago přichytí pomoci bambusového kolíčku mekugi (před každým použitím meče je lépe zkontrolovat, jestli nevyčuhuje, jinak čepel může vypadnout z rukojeti). Následně je tsuka obalena hame-sada (kůží z rejnoka, event. žraloka). Pak je tsuka ještě opletena tsukamaki (z kůže či bavlny), pro lepší držení v ruce se ještě pod tsukamaki dávají párové ozdoby menuki. Tsukamaki je na jedné části uchycena pomocí kashiry (hlavice). Součástí tsuky jsou ještě fuchi (objímka rukojeti), seppa (podložka), které jsou hned dvě, mezi ně se nasazuje tsuba (vyměnitelná záštita). Nakonec, již na samotné čepeli je habaki (pstenec), který drží čepel v pochvě saya. Zde, stejně jako u tsuky není povolena žádná vůle. Saya má v horní části kurigatu,(oko) a je v těchto místech omotána sageo (stuhou). Ústí pochvy se jmenuje koiguchi a tvarově zapadá do habaki. Saya bývá lakovaná, někdy potažená kůží (dražší kusy).

Wakizashi a Tantó

Wakizashi je menší obdoba katany (cca 30-60 cm), výroba je zcela stejná, někdy se na čepele používají zlomené čepele katan. Wakizashi byl jak již bylo zmíněno osobní meč samuraje, byl i používán pro sepukku.

Tantó je dýka, či někdy označováno jako malý meč, délka maximálně cca 30 cm. Tantó mohl nosit i prostý lid na svoji obranu. Je to zároveň zbraň pro seppuku žen.

Tsuby, neboli záštity samurajských mečů

Za zmínku stojí říci něco o tsubách. Tyto záštity mečů původně měly účelový charakter, zabránit tomu aby ruka z rukojeti sjela na čepel, či jako ochrana před seknutím do ruky od protivníka a samozřejmě meč vyvažovaly. První tsuby, tzv. neri-tsuba, byly vyrobeny jen ze železa a vyráběl je kovář či mečíř sám. Postupem času se v obdobíMuromachi (1392-1572)výroba tsuby změnila, používalo se již více materiálů (měď, yamagane (tmavá měď), mosazi, sentok (nažloutlá nebo tmavě hnědá mosaz), železo, shakudo (směs mědi, zlata a cokoliv dalšího bylo k dispozici), shibuichi (ve smyslu čtyřdílný- stříbro a pak tři z těchto možností: měď, cín, olovo a zinek)), a tsuba získala nepřeberné množství podob a motivů. Již je nevyráběl kovář, z výroby se stalo umění. Nejprve to byly náboženské motivy apod., postupem času například i mytologické výjevy. V dnešní době jsou tsuby předmětem sběratelů, stejně jako je tomu třeba u menuki, ozdob na tsukách mečů.