Samuraj nikdy nezaútočil první, šlo mu o čest

Kdo je to samuraj?

Slovem samuraj se v Japonsku během 8. století označovali státní úředníci, kteří se starali o chod provincií. Název postupem času přešel na vážené a věrné válečníky, kteří se v japonské společnosti začali objevovat o několik století později. V umění války se vyznali. Dokázali se orientovat v bojových taktikách, vedení armády i technikách boje zblízka. Proto na přelomu dvanáctého a třináctého století, vznikla samurajská třída. Éra elitních vojáků pak skončila až při reformách v devatenáctém století. Z bojového umění samurajů dodnes přetrvala řada bojových škol, které následují samurajské umění. Jsou to např. kendžucu či jeho sportovní varianty jiu-jitsu a kjúdó.

Chceme-li charakterizovat samuraje jedním slovem, nebude to síla nebo mrštnost, ale oddanost. Jejich hlavním posláním totiž bylo sloužit svému pánu a bez váhání za něj položit i vlastní život. Ostatně tato vlastnost byla i součástí kodexu Bušidó. Jednalo se o soubor pravidel, kterými se každý bojovník řídil. Dalším, a stejně tak důležitým aspektem osobnosti každého samuraje byla čest. Přestože mohl díky výcviku nemilosrdně zabíjet své nepřítele, nikdy nezaútočil jako první, stejně tak nezabíjel lidi zezadu nebo se k nepříteli nechoval neuctivě. Mezi zvláštní zvyk přesto patřilo uřezávání a sbírání hlav padlých nepřátel, které sloužily jako ukázka samurajovy udatnosti v boji.

Mužova čest pro něj byla vším

Čest pro samuraje znamenala něco, co nesmí za žádnou cenu porušit. Morální kodex, v japonštině označovaný jako Cesta válečníka, měl i na japonskou císařskou armádu během druhé světové války. Největší hanbou pro samuraje bylo upadnout do zajetí, proto vždy bojovali do posledního dechu.

Poražený samuraj vždy radši požádal věznitele, aby si mohl vzít život a provést tradiční seppuku, tedy sebevraždu. Akt rozpárání si břicha je tak neuvěřitelný, že je to pravděpodobně ten nejznámější element samurajských mýtů. Řada lidí zná tento způsob jako hara-kiri, tento výraz je ale velice vulgární a sami samurajové by ho pravděpodobně nikdy nepoužili.

Praktičnost seppuku spočívala v tom, že setnutí hlavy sobě samému je těžké, a jelikož za sídlo duše bylo považováno břicho, bylo rozpárání břicha nejjednodušší a nejpřímočařejší cesta ke smrti. Tento způsob sebevraždy vyžadoval výjimečnou dávku odvahy a po čase se stal privilegiem. Obyčejní lidé obvykle ukončovali život oběšením se, ženy samurajů si ve většině případů prořezávaly hrdla. Seppuku byla výhrada pouze samurajů.

Postupem času se sebevražda samuraje stala rituálem. Na rohož tatami, umístili velký bílý polštář. Svědkové rituálu se postavili na jednu stranu. Samuraj, často oděný do bílého kimona, poklekl na polštář, za ním a nalevo klečel jeho blízký přítel. Povinnost tohoto člověka při obřadu nebyla velmi populární. Jeho úkolem bylo ochránit sebevražedného samuraje před utrpením velké míry bolesti. Poté, co si jeho přítel rozpáral břicho, měl za úkol mu useknout hlavu, aby předešel přílišnému utrpení.

Před samurajem ležel na lakovaném podnose meč wakizaši. Když byl muž připravený, rozvázal si kimono a odhalil břicho. Jednou rukou zvedl meč a druhou rukou z něj sundal pochvu, kterou odložil stranou. Poté si rozřízl břicho z levé strany na pravou. Čepel poté v ráně obrátil o 90 stupňů a pokračoval v řezu. Při prvním náznaku bolesti však někteří z blízkých přátel samuraje splnili svůj úkol a sťali mu hlavu. Málokdo tedy dokončil samotný řez a ti, kterým se to povedlo, byli za svůj výkon velebeni ještě dlouho po své smrti.

Katana nebyla jediná zbraň

Nejčastější zbraní byl dlouhý japonský meč zvaný katana, určitě ale nebyla jedinou samurajskou zbraní. Samurajové používali často i asymetrický luk yumi nebo nigatu (naginatu). Naginata v jejich rukou ožívala ve smrtící nástroj. Šlo o zhruba dva metry dlouhou tyč, opatřenou na konci ostrou čepelí. Délka zbraně umožňovala udržet si protivníka v bezpečné vzdálenosti a v boji s více protivníky najednou částečně smazávala početní převahu.

Bojovníci vynikali i v jízdě na koni. Zajímavostí je, že nikdy nepoužívali štíty, a to ani proti lučištníkům. Měli sice silná brnění, přesto by se jim štít mohl hodit. Nenosili ho kvůli tomu, že pro ně, jako ctnostné muže, byl štít projevem slabosti.

Kimono bylo důležitou součástí vzhledu samuraje

Základním oděvem samurajského šatníku bylo kimono. Těžší a hutnější kimona se nosila v zimě, v létě si muži oblékali slabší, třeba z jemného hedvábí. Den, kdy se zimní kimona měnila za letní, byl tradičně první den čtvrtého měsíce, u nás šlo pravděpodobně o první týden v květnu.

Samurajské kimono se vyrábělo z hedvábí. Tento materiál byl považován za nadřazenější bavlně či konopí, nejen kvůli vzhledu a jemnosti. V japonském horkém létu pomáhalo snižovat teplotu. Nepoužívaly se výrazně zářivé barvy, stejně jako pestré motivy, které byly vnímány jako projev ješitnosti. Manželky bojovníků nosily vrstvy kimona a barvy podle postavení nebo moci svého manžela. Jejich děti nebyly oblékány okázale. Usedlejší styl byl známkou, že se dítě blíží k věku, kdy bude považováno za dospělé.