English
Deutsch
Historie střelného prachu: od starověku po moderní éru
Zajímavosti dějin
Vynález střelného prachu znamenal důležitý zlom v dějinách vojenství. Burácení „hromových rour“ na bojištích ohlašovalo konec středověku a příchod nové epochy. Střelnému prachu však předcházely jiné, pozoruhodné, někdy i tajemné vynálezy.
Obsah
Řecký oheň: tajemná zbraň s hrozivými účinky
V Byzanci, islámském světě a Indii šel vývoj zápalných zbraní mnohem dále a rychleji, než jak tomu bylo v západní Evropě. I proto, že byly na Východě hojné zdroje surovin vhodných pro výrobu zápalných směsí.
Již ve 4. stol. n. l. byla známa hořlavá směs oleje, smoly, silice a síry, která se připevňovala k velkým šípům a házecím oštěpům, nebo ukládala do „ohnivých hrnců“.
Středověký šíp 30‘‘
K rozvoji věd dochází od 7. stol., kdy se také objevil tzv. řecký oheň. Šlo bezesporu o strašlivou zbraň, nerozlučně spjatou s Byzancí. Ve skutečnosti však její údajný vynálezce, syrský křesťan Kallinicos kolem r. 673 přeběhl do služeb chalífy, a vzal s sebou i nejnovější znalosti o přípravě hořlavé látky, jejímž základem byla destilovaná ropa. V té době se řecký oheň používal převážně v námořním vojenství a jeho účinky byly demoralizující, mj. proto, že hořel i na vodní hladině.
Směs, která v řadách nepřátel způsobila hotový poprask
Na Blízkém východě a v oblasti Donbasu prosakovala na zemský povrch ropa ( naft), která se v zimě sbírala časně zrána ještě předtím, než se na slunci vypařily její těkavé prvky.
Rafinovaná ropa se smíchala se zvířecím nebo rostlinným tukem, vápnem, pryskyřicí a sírou. Vznikla tak vysoce hořlavá, přilnavá látka, podobná dnešnímu napalmu. Hořela i na vodní hladině, avšak vodou ji uhasit nešlo; k jejímu uhašení mohl posloužit písek, ocet, nebo dokonce moč.
Asi od 9. stol. byla hořící kapalina vystřikována trubicí fungující na bázi sifonu, ačkoli není jasné, jak přesně zařízení fungovalo. Pravděpodobně bylo zapotřebí zápalnou směs před vystříknutím přivést k nízkému bodu varu, a při styku se vzduchem se stala výbušnou.
Starší typy chrličů byly rozměrné: sestávaly z pumpy, která koženou, bronzovými prstenci zpevněnou hadicí vháněla vzduch do měděné nádrže s hořlavou směsí.
Pod nádobou bylo topeniště a dmýchací měch. Další hadicí (umístěnou naproti té předchozí) proudila rozehřátá zápalná kapalina do mosazné či bronzové trysky. Zbraň obsluhovali tři muži (jeden pumpoval, druhý zažehoval, třetí směroval hořící směs na cíl) – nikoli bez rizika, zejména když nádobu zasáhl zápalný šíp.
O něco později se objevil menší chrlič řeckého ohně, obsluhovaný jen jedním mužem. Jeho nádoba byla naplněna prchavou látkou, která byla zažehována bez předchozího zahřívání.
Podle vyobrazení v byzantských a islámských vojenských manuálech šlo o nevelkou měděnou vzduchotěsnou nádrž, připojenou shora k sifonu (na konci s doutnákem), kombinovaném s pákovou spouští v bronzovém rámu.
Byzantský technik s ručním chrličem řeckého ohně (autor: Edgar Pachta)
Islámský triumf? Rozvoj zápalných zbraní ve středověku
Podobné zbraně, z jejichž „žluté“ (měděné či mosazné) trubky šlehaly plameny a valil se dým, líčí také muslimské i křižácké prameny z pozdějších dob. „Frankové“ ve Svaté zemi poznávali na vlastní kůži strašlivé účinky východní pyrotechniky, jejich snahy o nasazení podobných zbraní však v drtivé většině selhávaly.
O účinnosti zápalných zbraní na straně muslimů svědčí téměř úplná absence dřevěných obléhacích, používaných křižáky při obléhání pevností. Na druhé straně, o jejich úpadku v téže době napovídá, že mizely dřevěné štíty a zástěny, sloužící k ochraně před řeckým ohněm. Hořlavá bojová látka se však udržela ještě dlouho poté: především v námořním vojenství.
První rakety a granáty
Současně s řeckým ohněm probíhal vývoj účinnějších a všestrannějších výbušných směsí. Šlo tedy o předchůdce primitivních granátů. Z 13. stol. známe např. „irácké hrnce“, což byly velké sudy s ohnivým chvostem, vystřelované z velkých praků, které při nárazu explodovaly.
Ve vývoji zbraní tohoto druhu hráli prim již od 10. stol. islámští chemici a technici. Není divu, proto se v tamějších oblastech nacházely bohaté zdroje ropy i dalších potřebných surovin, a navíc názory na využití techniky byly v islámském světě velmi pokrokové.
Středověký oštěp
Do různých zápalných směsí se později začal přidávat ledek neboli „sanytr“, jehož rafinace tehdy byla známa na mnoho způsobů. V arabských vojensko-technických příručkách ze 14. stol. jsou popisovány balíčky se zřejmě již výbušnou směsí, které se připevňovaly k šípům, vrhacím oštěpům, a dokonce i k palcátům.
Některé takové šípy nebo oštěpy připomínaly zápalné rakety a nazývaly se „čínské šípy“. Směsi, které svým složením již čím dál více připomínaly střelný prach, byly ukládány do keramických nádob kónického, kuželového nebo prstencového tvaru, a odpalovány doutnákem; zde již šlo o primitivní granáty.
Pokusy s „pyrotechnikou“
Z islámských, indických i byzantských pramenů máme zmínky o vojácích, specializovaných na házení pyrotechnických nádob. Primitivní granáty sloužily také k zastrašování válečných slonů, tvořících podpůrnou část indických vojsk; v haudách na sloních hřbetech také sedávali vrhači zápalných artefaktů.
V textech a obrazových materiálech ze 14. a počátku 15. stol. již stále častěji nalézáme primitivní palné zbraně, do nichž se zpočátku nabíjely velké železné šípy, později koule. O jejich existenci svědčí také několik dochovaných exemplářů.
Arabský konstruktér s nákresy primitivního torpéda (E. Pachta)
Husitští puškaři: válečníci, nebo zruční vynálezci?
Střelný prach byl zřejmě poprvé vynalezen v Číně, někdy mezi 7. a 9. stol. n. l. Podle legendy vytvořili tuto výbušnou směs čínští vynálezci, když se snažili přijít na elixír věčného života. Ať je již pravda jakákoliv, směs dusičnanu draselného čili ledku, dřevěného uhlí a síry brzy začala sloužit k násilnému zkracování životů.
V Evropě se střelný prach objevil někdy koncem 13. stol., a ve století následujícím přicházejí první palné zbraně. První konkrétní doklad o použití palných zbraní v bojové akci u nás je doložen z r. 1383.
Již koncem 14. stol. se v našich městech vyskytovali puškaři – výrobci a zároveň obsluhovatelé palných zbraní. Brzy se „pušky“ staly součástí vybavení zbrojnic ve městech, o něco později i na hradech a tvrzích.
O rozvoj palných zbraní se zasloužili husité. Ti používali v bitvách převážně lehčí palné zbraně, píšťaly a hákovnice. Děla zastupovaly lehčí tarasnice s dlouhou úzkou hlavní, upevněnou v dřevěném loži bez kol.
Potom zde byly houfnice, typická polní děla s kratší hlavní větší ráže, na lafetě opatřené párem kol, což umožňovalo vyšší pohyblivost. Houfnici se podobal typ kanónu s odnímatelnou nábojovou komorou, která se mohla nabíjet samostatně – odtud pramenil název „rychlice“.
K dobývání pevností sloužila těžká děla velkých ráží na hrubých nepojízdných dřevěných lafetách, tzv. bombardy.
Na cestě ke (zbrojní) revoluci
Dělostřelectvo bylo silnou zbraní husitských vojsk a není divu, že čeští puškaři byli ještě dlouho po husitských válkách odborníci, vyhledávaní po celé Evropě. V češtině mají původ i názvy některých palných zbraní (píšťala – pistole, houfnice – Haubitze atd.).
Složení střelného prachu se v průběhu doby zdokonalovalo a měnilo podle potřeby a využití. Typický střelný/černý prach sestával přibližně ze 75 % ledku, 15 % dřevěného uhlí a 10 % síry.
Prachovnice z rohu, 15. – 18. stol.
Díky tomuto složení bylo každé bojiště již po prvních salvách pokryto hustým dýmem. Tak tomu bylo až do konce 19. stol., kdy převládl bezdýmný prach, vhodnější pro potřeby moderního vojenství.
Sdílet
Sdílet
Tweet
Komentáře