English
Deutsch
Legendární huláni: nebáli se vojenské přesily ani tanků
Zajímavosti dějin
Tento příspěvek je prvním ze série pojednávající o specifických druzích vojsk, které křížily své zbraně na bojištích novověké Evropy. Začneme hulány, jejichž původ sahá do 17. stol., kdy se na Divokých polích střetávali vojáci polsko-litevského společenství (tzv. Rzeczpospolitej) s bojovnými Tatary.
Obsah
Počátky hulánského vojska
Ačkoli 18. stol. představovalo v dějinách polské armády období úpadku a rozkladu, stále zde vynikala lehká jízda, z níž se vyvinuli slavníhuláni. Některé korouhve (roty) přešly do služby v zahraničí: tatarské korouhve přijaté do saské služby v ní zformovaly nový pluk, zvaný hulánský.
Od r. 1775 probíhaly v polsko-litevské armádě rozsáhlé změny, jejichž výsledkem byla mj. reorganizace jezdectva. V plucích kavalerie „národní“ a „přední stráže“ byla zrušena ochranná zbroj, jejíž místo zaujaly jednotné kroje na základě polských vzorů. Ty se staly pravzorem hulánských uniforem v mnoha zemích.
Následníci Tatarů, kteří inspirovali Evropu
Výrazem ulan – hulán (junák) byli původně označováni tatarští důstojníci, především mladí aristokraté, kteří nejpozději v 17. stol. začali nosit kromě šavle i lehké kopí ( dzida). Postupně začali být jako „Ulani“ označování rotmistři v čele tatarských korouhví v polsko-litevském žoldu, takže od nich mohl pocházet název pluku, a posléze i slavného druhu jezdectva. Název hulán se stal synonymem kavaleristy vyzbrojeného kopím ( lance), a od Poláků byl přejat ve všech evropských armádách.
Hrot kopí
V 18. stol. se vyvinulo polské hulánské kopí ( lanca) – účinná zbraň, kterou tehdy v Evropě nepoužívala žádná jiná jízda (s výjimkou kozáků). Nicméně již od počátku následujícího století je zaváděly do výzbroje jezdectva všechny státy.
Spolu s ním se také rozšiřovala polská hulánská uniforma. Její základ tvořil kabátek ( kurtka), obvykle modré barvy, a čtverhranná „čapka“.
Císařova chrabrá garda: v boji za svobodu
Po posledním dělení Polska (r. 1794) odešlo mnoho vlastenců do služeb revoluční Francouzské republiky. Pro jezdectvo těchto legií byla charakteristická „hulánská“ uniforma i kopí.
Za nějaký čas vznikl na přání Napoleona I. pluk polských “švališerů-kopiníků“, který brzy zaujal čelní místo v císařově gardě. Neohrožení Poláci se poprvé vyznamenali svou atakou u Somosierry 30. listopadu 1808, což ocenil sám Napoleon smeknutím klobouku a výrokem: „ Je vous reconnais pour la plus brave cavalerie.“ („Považuji vás za nejstatečnější kavalerii.“).
Slavný boj se však odehrál bez kopí; švališéři je obdrželi až po rakousko-francouzské válce 1809.
Na tradici legií navazovala vojska Varšavského knížectví, participovaného Napoleonem v r. 1807. Huláni tohoto státu nosili tmavě modré uniformy a čapky, kromě kopí byli standardně vyzbrojeni šavlí, párem pistolí, případně i karabinou.
Podobně tomu bylo se čtyřmi hulánskými pluky v r. 1815 vytvořeného Kongresového království; kopí měli rovněž jezdci polských povstaleckých vojsk v l. 1831, 1848/49 a 1863.
Jezdec Barské konfederace (1768–70), (E. Pachta)
Starý a nový svět: huláni proti tankům?
V období po 1. světové válce kavalerie jako druh pohyblivých zbraní přežívala již jen v zemích jako Sovětský svaz, Francie, Itálie; kvalitně zastoupeno bylo jezdectvo v čs. armádě. Naopak v Německu jízda stagnovala a panovaly zde snahy (víceméně neúspěšné) o nahrazení koní motorovými vozidly.
V Polsku v r. 1939 jezdectvo reprezentovalo nadále jeden z hlavních druhů ozbrojených sil v počtu 40 pluků – hulánských, dragounských, jízdních střeleckých. Kopí bylo vyhrazeno jen pro vojenské parády; jinak byly tyto připomínky rytířských dob uloženy u trénu (vozatajstva) každé jednotky.
Veškeré polské jezdectvo té doby bylo plně způsobilé k boji koňmo i pěšmo. V tragických podzimních dnech roku 1939 čelily agresorům polské jezdecké jednotky v přímém boji, poté, spolu s ostatními, i jako partyzáni.
Němci měli z polské kavalerie strach. Již 1. září 1939 u Krojant division (necelých 200 mužů) 18. Pomořanského hulánského pluku s dělostřeleckou podporou napadl a šavlemi porubal vojáky německého II. praporu 76. motorizovaného pluku.
Huláni zaútočili v oblíbené volné linii ( lawa), pronásledovali poraženého nepřítele a stáhli se až poté, co vletěli do křížové palby kulometů. Za cenu velkých ztrát (přes 20 padlých vč. velitele pluku, 50 raněných) však rozpoznali uskupení nepřítele a zdrželi a zdezorganizovali jeho pěchotu.
Zřejmě již v té době vznikly povídačky nacistické propagandy o polské jízdě útočící šavlemi a píkami na německé tanky. Již den po střetu 2. září 1939, navštívili bojiště italští novináři, kteří se sentimentálně chopili příběhu o „zoufale bojujících polských jezdcích“.
Goebbelsovská kampaň proti polské ozbrojené moci vyvrcholila v podobě „dokumentárního filmu“ z r. 1941, který předvádí polské jezdce, dorážející kopími a šavlemi na německé tanky. Snímek byl ovšem natočen v r. 1941, ve výcvikových prostorech Wehrmachtu …
Huláni c. k. armády nosili zelené uniformy. Na jejich tradici dnes navazuje spolek „Hulánský pluk Merveldt No. 1“ ze severní Moravy. (V. Dostalík – Hulánský pluk č. 1)
Poslední hulánské tažení
Za 2. světové války se již zdálo, že jezdectvo patří do minulosti. Navzdory všem odpůrcům však polští huláni naposled předvedli svou tradiční sílu a statečnost.
V březnu 1945 tak huláni 1. Varšavské jízdní brigády, se šavlemi v rukách u vesnice Bobrujsk rozprášili německou pěchotu.
Šlo o poslední útok jezdectva, hodný nejkrásnějších tradic polské jízdy.
Výcvik v boji se šavlí
Dávní ulani používali kopí různými způsoby, nejen založené v podpaždí nebo držené podél nohy, ale také mávajíce jím nad hlavou, „jako při lovu na zvěř“. Jeho délka se pohybovala mezi 2 a 3 m, v 18. stol. přibyl praporek.
Velký důraz se kladl na ovládání pistole a šavle. Výcvikové řády z 18. stol. hovořily „jak tasit palaš, jak jej na koni držet, jak je opět zasunout, a to hned od začátku jim [tj. rekrutům] vtloukat do hlavy, že největší výhodou kavalérie je dobrá znalost ovládání palaše, jak jím bojovat a sekat …“.
Polská husarská šavle z konce 17. stol.
Výchozí pozice při útoku koňmo byla horní linie: na povel „Palaš k útoku!“ se na první tempo ruka vypnula přímo vpřed tak, aby pěst s palcem dolů otočeným byla před ústy. Palaš musel být v přímé linii s rukou a směřovat na úroveň prsou protivníka. Tělo mírně vychýlené vpřed.
Při útoku linie jezdectva ne dále než 80 kroků od nepřítele, po zatroubení a vydání rozkazu „Útoč!“, byla zcela semknutá, vyrovnaná, koním prudce zaraženy ostruhy, a s co největší rasancí napadla nepřítele. První řada jezdců nachýlená nad hlavami koní napínala pravou ruku s palašem k útoku, a přemáhala nepřítele.
Následně bylo potřeba „… dávat pozor, aby se vždy hledělo okem do oka nepříteli; aby všechny seky dávány byly ovládáním ruky v ohybu pěsti, jak nejméně ji ohýbat v lokti; takto bude jezdec stále kryt před seky protivníka.“
V Polsku v 18. stol. probíhal trénink začínajících šermířů pomocí holí, tzv. palcátů. Ve volném čase je používali i vojenští odvedenci: kromě výcviku v nabíjení a střelbě z pušky a pistole , nacvičovali s holemi bezchybné seky palašem.
Za zmínku stojí, že názvem „palaš“ byla v Polsku 18. stol. označována rovná i zahnutá zbraň, zatímco „šavlí“ byla nazývána zbraň zahnutá, nošená civilisty.
Sdílet
Sdílet
Tweet
Komentáře