Obávaní Varjagové – čím naháněli nepřátelům strach?

Co odhalily nálezy

V čele neohrožených severských válečníků stáli „králové“. Podle vzoru jejich bojové výbavy se řídili jejich následovníci a prostí bojovníci, kteří se ovšem museli spokojit s menší výpravností.

O tom, jak vypadala výzbroj a výstroj vikinského předáka, podává dobrou představu archeologický nález na farmě Gjermundbu v severním Norsku, uskutečněný v březnu 1943.

Jedna ze zdejších mohyl ukrývala žárový pohřeb dvou kvalitně vyzbrojených válečníků – zřejmě otce a syna – asi z let 950–970 n. l. Vzácný nález umožnil téměř kompletně zrekonstruovat vzhled vikinského náčelníka v plné zbroji.  

Bojová sestava Vikingů – štítová zeď
Foto: Šárka Bejdová

Mimo jiné se zde nacházely části přileb a kroužkové zbroje, nádherný meč typu S (viz: Vývoj bádání nad tříděním mečů z 2. poloviny 8. až do přelomu 10. a 11. století), dvě kopí, dvě bojové sekery, čtyři štítové puklice, pár jezdeckých ostruh a šest koňských udidel.

Meče typu S dle Petersena se dovážely a používaly přibližně v letech 900 až 950 a obvykle byly bohatě zdobené. Některé měly na čepeli signaturu – nápis Ulfberht, franské vlastní jméno, které se stalo „ochrannou známkou“ typů, běžně vyráběných mistry kováři ve franských oblastech.

Přilba „Gjermundbu I“, sestavená a zrestaurovaná z devíti částí nalezených v hrobě, dodnes představuje nejúplnější a jedinou vikinskou helmu nalezenou ve Skandinávii.

Ačkoli druhý hrob je mnohem prostší, poskytl nálezy v podobě meče typu M, bojové sekery a hrotu kopí. Meče typu M se používaly přibližně od roku 850 do počátku 10. stol. Byl to nejběžnější a nejprostší typ meče.

V areálu Gjermundbské farmy se nachází ještě jedna, větší pohřební mohyla, která dosud nebyla odkryta.

Spojenci Slovanů

Vikingové neboli „Varjagové“ patřili k nejproslavenějším vojákům Kyjevské Rusi. Tito skandinávští žoldnéři sloužili jen nejbohatším knížatům. Mnohokrát přišli na Rus již v podobě kompletních vojsk složených z členů skandinávské aristokracie, často s vlastními loděmi a výzbrojí.

Někteří Varjagové splynuli se Slovany …
Foto: Šárka Bejdová

Některé z prvních skupin Varjagů připomínaly bratrstva s vlastní pohanskou hierarchií. Jistí varjažští vůdci zde obsazovali posty armádních velitelů, dokonce i v křesťanském 11. století. Jedním z nejznámějších byl Harald Hardrada, jenž se nakonec stal norským králem a zahynul při invazi do Anglie roku 1066. Příliv skandinávských válečníků se víceméně pozastavil počátkem 12. stol., přičemž potomci těch, kteří se usadili na Rusi, postupně asimilovali se Slovany.

Varjagové pronikli až ke Konstantinopoli, které dali jméno Miklagaard, a posílali tam své syny, aby se naučili dvorským mravům. Slávychtiví Skandinávci a Rusové pak vytvářeli jádro jednoho nejslavnějších vojenských útvarů středověku – Varjažské gardy.

Vikinská elita

Zřejmě nejproslulejší a zároveň nejdiskutovanější ze všech jednotek byzantské armády byla námezdná Varjažská garda. Tvořili ji smluvní žoldnéři skandinávského a slovanského původu, což je odlišovalo od palácových strážních jednotek jako Scholai nebo Exkoubitores.

Za svůj vznik vděčili smlouvě z roku 874, podle níž se panovníci Kyjevské Rusi zavazovali poskytovat vojáky Byzantincům. Tak císař Basileios II. v roce 988 požádal knížete Vladimíra I. o vojáky na obranu svého trůnu, a z 6000 mužů, kteří přišli na pomoc, vytvořil první „varjažskou stráž“.

Přestože stratégové najímali žoldnéře i v dřívějších staletích, při verbování Varjagů se nehledělo ani tak na kvantitu, jako spíš na loajalitu. V podstatě byli Varjagové specializovaní žoldnéři, najímaní proto, aby zachovali věrnost jedině tomu, kdo je najal a platil – císaři.

Varjagové své severské kroje často kombinovali se slovanskými, byzantskými či orientálními prvky
Archív E. Pachty

Z tohoto hlediska byli na rozdíl od většiny ostatních žoldnéřů spolehliví, neuvěřitelně dobře vycvičení, vybavení nejlepší výzbrojí a především oddaní svým pánům, byzantským císařům. A na rozdíl od jiných císařských gardových těles, varjažská garda jen málokdy podléhala politickým či dvorním intrikám, neměli na ni vliv ani provinční elitáři, ani kverulanti z Konstantinopole.

Navíc Varjagové pod osobním velením císařů zasahovali do různých střetů po celém impériu, což přispělo k ohromnému vzrůstu jejich bojové hodnoty. Tím se lišili od palácových gard s čistě ceremoniálním zaměřením.

Nezbytná sekera

V obecně rozšířených představách vystupuje varjažský gardista jako vysoký, těžkooděný muž s obrovskou sekerou položenou přes rameno. Tato impozantní sekera bylasmrtonosná zbraň s dlouhým obouručním toporem, podobná dánské sekeře. Středověcí Řekové ji nazývali pelekys, Varjagům pak říkali pelekyphoroi. Gardisté se sekerou mnohokrát bojovali bez štítu, nebo mohli mít štít zavěšen na zádech, aby jej použili v případě ztráty sekery. Bylo to důležité i v momentu, kdy se bojovník s obouruční sekerou rozmachoval k úderu, a neměl jak chránit své tělo.

Vikinský bojovník s typickou velkou sekerou
Foto: Šárka Bejdová

Zajímavé je, že zatímco dřívější pelekys měly spíš hlavice půlměsícového tvaru, později se tvarově lišily, což mohl být důsledek rostoucího individualismu v myšlení gardistů. Co do velikosti dosahovala mohutná bitevní sekyra často impozantní délky 140 cm – s těžkou hlavicí délky 18 cm, s ostřím širokým 17 cm.

Nakonec je velmi důležité, že si Varjažská garda udržovala bojové kvality od svého vzniku v r. 988, přes bojové debakly byzantských vojsk v 11. stol., přinejmenším do pádu Konstantinopole r. 1204, snad ještě déle.

Způsob boje

Varjagové byli skvěle vycvičení vojáci, uplatňující v boji především sekeru a kopí. Na bojištích zaujímali tradiční vikinskou formaci zvanou „štítová zeď“ (Skjaldborg); velitelé si tyto drahé, elitní válečníky dovolili nasadit jen v kritických chvílích bitvy. I zde se setkáváme s válečnickou kategorií (nebo sektou?) seveřanů – Berserky (Berserkir). A taky těchto zabijáků vzbuzovaly úžas a zděšení, protivníky napadali v transu, ve stavu naprosté euforie a zuřivosti, kdy vůbec necítili bolest.

Vlněný kabátec s kožešinou

Jak Varjagové vypadali

Někteří Varjagové z 11. století se nápadně podobali anglosaským družiníkům, huskarlům – lišili se však východořímskými vyšívanými kalhotami, ochrannou zbrojí předloktí a lýtek atd. Naopak ze své domoviny si dováželi kožešinové čapky kalpaky, dlouhé vlněné pláště, kabátce s beránkovou obrubou, vlčí, medvědí či ovčí kožichy.

Od 11. stol nosili varjažští gardisté stále častěji přilby anglosaského či normanského stylu.Typickými se pro ně stávaly rovněž mandlové štíty rozšířené na Západě. Často je zdobil osobní znak majitele (předchůdce erbu), severský magický symbol nebo emblém jednotky, k níž voják příslušel. Běžné byly ptačí motivy.

Vikinské boty Hedeby