Otroci, zloději i vášniví válečníci. Kým vlastně byli římští gladiátoři?

Gladius, důležitá zbraň římského bojovníka 

Římským válečníkům bojujícím na život a na smrt se neříká gladiátoři jen proto, že to zní chlapácky. Pojmenování vzniklo od římských mečů, kterým se říkalo gladii (jednotně gladius). Ty hojně využívali římští pěšáci i gladiátoři v antických arénách. 

Gladius měřil okolo 50–60 cm, měl listovou čepel a nevýraznou záštitu. Bojovníci s ním bodali v krátkých výpadech, kdy hrot meče zaráželi jen několik centimetrů do těla protivníka. O bojové technice Římanů a vývoji meče jsme psali v jednom z našich článků, prozkoumejte je! 

Gladiátorem dobrovolně i z donucení 

Gladiátory se automaticky stávali otroci, zajatci nebo odsouzení zločinci. Avšak našli se tací, kteří v arénách dobrovolně bojovali, aniž by způsobili nějaký zločin. Všichni měli jeden hlavní úkol – pobavit diváky neúprosným bojem mezi sebou nebo se zvířaty. 

Ale nenechte se zmást, gladiátoři nebyli jen muži. Ačkoli římské dívky jejich matky vychovávaly k domácím pracím a péči o rodinu, několik z nich v dospělosti zatoužilo po krvi. Ženám gladiátorkám se říkalo Amazonky. 

I přes svou obtížnou a nebezpečnou „profesi“ patřili gladiátoři na dno tehdejší římské společnosti. Postoj k nim však nebyl jednoznačný, někteří občané jim projevovali respekt za odvahu během zápasů. Díky své síle se pro mnoho římských žen a dívek stali symbolem mužnosti a vášně. 

Pro gladiátora nebylo nic důležitějšího než přežít. Několika minutový (ne-li hodinový) zápas na život a na smrt vyžadoval pořádnou dávku energie. Z gladiátorů se stávali jedlíci, aby nabrali sílu a vytvořili si „brnění“ z tuku – chránilo je před bodným zraněním důležitých orgánů a cév. 

Gladiátorské hry 

Proslulé gladiátorské hry na počátku sloužily k pobavení na malých soukromých akcích, například tehdy oblíbených pohřebních obřadech. Nazývaly se munera a soukromé byly až do poloviny 1. stol. př. n. l. Jejich popularita později vzrostla natolik, že je roku 42 př. n. l. začal pořádat sám stát. 

V dobách římského císařství si císaři nárokovali právo být jediným pořadatelem gladiátorských zápasů v celé zemi. Jimi pořádané souboje se vyznačovaly extravagací, oslnivostí a pompézností. 

Někdy v dobách vlády císařů Gaia Julia Caesara Octaviana a Tiberia pro souboje začaly vznikat samostatné arény neboli amfiteátry. Příkladem je dodnes stojící amfiteátr ve Veroně. Stavba slavného Colossea započala později, až za vlády císaře Vespasiana v letech 70 až 72 n. l. 

K prospěchu císařů a milovníků krve nebylo nouze o malé zlodějíčky a narušitele římského práva – pro ně a dobrovolníky vznikaly soukromé gladiátorské školy, odkud si pořadatelé zápasů bojovníky kupovali nebo pronajímali. 

Budoucí gladiátoři se škole museli zcela podřídit a zapomenout na svůj dosavadní život. Každodenní tvrdé tréninky, ale i úspěšné návraty z arény vyústily v silnou rivalitu mezi krvelačnými „žáky“. 

Opěvování gladiátoři 

Kdo by ho neznal, minimálně z filmu. Spartakus, vůdce povstání otroků, dodnes inspiruje umělce a filmové tvůrce. Proslavil se útěkem z gladiátorské školy nedaleko města Capua a následnou vzpourou se 70 dalšími gladiátory – rabovali, vypalovali římské statky a osvobozovali další otroky. Povídá se, že Spartakova armáda měla několik desítek tisíc mužů a úspěšně odolávala římským vojenským jednotkám. 

Z období vlády císaře Hadriána pochází gladiátor Flamma – opěvovaný, zdatný a velmi silný syrský otrok, který vyhrával jeden boj za druhým. Čtyřikrát mu proto udělili dřevěný meč rudius, který mu propůjčoval svobodu. Flamma jej pokaždé odmítl a rozhodl se zůstat gladiátorem. 

Krvelačný zápas s minimální ochranou 

Středověcí rytíři měli na bojištích malou výhodu – jejich tělo od hlavy k patě chránilo brnění a plátová zbroj. Římský gladiátor byl mnohem zranitelnější. 

Na začátku 1. století př. n. l., při rozmachu gladiátorských zápasů, nosili gladiátoři pouze přilbu, kulatý štít a kopí nebo meč. Výzbroj se postupem času měnila. Kulatý štít vystřídal pancíř, helma získala nový tvar a tělo bojovníka pokryly náholenice, chrániče rukou a tělní pancíř. 

Podle výzbroje dnes rozdělujeme druhy gladiátorů. Mezi nejznámější patří:

• Samnita – vybavený mečem nebo kopím a velkým oválným štítem, na hlavě nesl zdobenou otevřenou helmu s ikonickým chocholem a peřím,
• Thrák – nosil jednodušší přilbu s lícními klapkami, holenice, čtyřhranný štít a zahnutý thrácký meč,
• Gal – se bránil dlouhým mečem a oválným štítem, jeho zbroj tvořila pouze přilba s týlním štítem (podobná pozdější slavné legionářské přilbě), od pasu nahoru byl jinak nahý,
• Murmillus – nahradil v císařském období postavu Gala, v rukách nosil mohutný obdélníkový štít, meč a jeho tělo chránila náholenice na pravé noze a přilba s vysokým hřebenem,
• Provocator – bojoval mečem, nosil přilbu s hledím, chránič pravé ruky a tělní pancíř,
• Retiarius – je známý pro svou ojedinělou výzbroj – bojoval s trojzubcem a rybářskou vrhací sítí, jeho tělo kryl pouze pancíř na levé paži a ramenní štít. 

Připadají vám gladiátorské zápasy děsivé? Podívejte se na další bizáry antického Říma, kde se střídala neřízená zábava s utrpením.