Třicetiletá válka změnila Evropu k nepoznání

Příčiny třicetileté války

Válku odstartovalo vzbouření stavů v českých zemích proti místnímu panovníkovi. K tomu se přidal mocenský souboj mezi provinciemi Nizozemí a Španělskem, v neposlední řadě konfliktu napomohla i katolická Francie, která se přidala na stranu protihabsburské koalice. Nestalo se tak kvůli náboženským ideálům, ale jako prostředek k eliminaci velké moci Habsburků. To vše stálo na počátku krvavého konfliktu, který trval tři desetiletí.

První roky války se odehrávaly hlavně na území Českého království a Rakouského arcivévodství, kde revoluce proti Habsburkům vypukla. V dalších letech se ale válka rozmístila mimo toto území. Katolíkům se totiž podařilo vyhrát velkou část bitev a přesunout tak boje na území Svaté říše, kterou ovládali protestanti.

Válka skosila třetinu obyvatel Čech

Třicetiletý konflikt se logicky podepsal na obyvatelstvu. Podle historických propočtů zlikvidoval konflikt více než třicet procent žen a padesát procent mužů. České země byly sice uchráněny od největších konfliktů, přesto průměrný počet obyvatel poklesl o třetinu. Válka skončila uzavřením vestfálského míru v roce 1648. Z jejího konce nejvíce získaly protestantské státy a Francie.

Nebyli to jen obyvatelé, vojáci devastovali ve velkém v podstatě vše, co jim přišlo do cesty. V Českých zemích bylo vypáleno a zničeno přes 250 zámků, 100 měst a víc než tisíc vesnic. Čechy měly před válkou asi 1,7 milionu obyvatel, po ní jen 934 000, České království tedy přišlo o 40 % populace.

Dlouhotrvající konflikt měl další velkou nevýhodu. Díky neustálým bojům nebyl čas na řešení běžných věcí, proto velká část obyvatelstva vyrůstala naprosto bez vzdělání, náboženství nebo spořádané státní moci. Děti a později i dospělí znali jen válku, krev, rabování a hrubé zacházení. V pramenech najdeme případy lidí, kteří bloudili zpustlými lesy, živili se kořínky a neměli ponětí o řeči, náboženství nebo lidském způsobu života.

Na našem území řádili především švédští vojáci. Přesto zde dnes už nepanuje jakákoli zášť či averze vůči Švédům samotným. To se o Němcích nebo Rusech, kteří místním obyvatelům ublížili ve dvou světových válkách, říct nedá. Je zajímavé, že po delším časovém období jako by lidé zapomněli na historii a to, co se v ní událo.

Celoevropský konflikt představil nové techniky boje

Nejvýraznější bojovou taktiku hned v začátku představilo Španělsko. Tamní vojevůdci vymysleli bojové formace, kterým se říkalo španělský čtverec nebo tercie. Jádro formace, zhruba do 3 000 lidí, tvořili pikenýři s dlouhými bodci a okolo nich byli rozestavěni mušketýři.

Pikenýři díky délce tyčí mohli chránit mušketýry při nabíjení zbraní. U těch se na chvíli zastavíme. Stejnou taktiku totiž používali i jezdci. První řada se vydala směrem k nepříteli, zamířila a vypálila salvu. Poté se vzdálila nabít a mezitím mohla střílet řada druhá. To se opakovalo, dokud nepřítel nezměnil taktiku, nedošla munice, nebo vojáci nedosáhli porážky. Už v této době probíhaly diskuze o neúčinnosti palných zbraní používaných jízdou, protože střelba koně znepokojovala mnohdy do takové míry, že pro jezdce bylo nemožné udržet se v sedle, a přitom mířit na cíl.

Největším reformátorem války byl Gustav II. Adolf

Švédský král v mnoha směrech obohatil evropské bojové taktiky. Aby mohl postavit schopnou armádu, zavedl systém odvodů. Každý desátý muž ze statku musel odejít do války, zbývajících devět mělo za úkol mu zaplatit zbraně, šaty a další výdaje. Jednalo se o první náznak profesionalizace armády.

V průběhu války se zdála rychlost a účinnost střelby jako klíčová. Král Gustav II. Adolf proto stavěl mušketýry pouze do šesti řad za sebou. Díky tomu řady rozšířil a docílil tak střelby z více mušket najednou. Protože střelba jezdectvo devastovala ve velkém, nařídil Gustav jízdním oddílům bojovat pouze taseným kordy, a ne mušketami.

Protože byly muškety a arkebuzy na dálku málo účinné, nosila většina vojáků plátovou zbroj nebo kyrys. To stejné platilo i pro jezdectvo. Dobrá zbroj dokázala vojáky uchránit před nepříjemnými kulkami. Během války se ale účinnost střelby natolik zlepšila, že se bohužel zbroje staly nepoužitelnými, postupně je vojsko přestalo používat a dochází tak k jejich vymizení.

Pomalá krvavá třicetiletá válka se táhla. Nepomáhal tomu ani neschůdný terén a unavení vojáci. Za desítky let vyčerpal konflikt ekonomiky jednotlivých mocností takovým způsobem, že se velká část obyvatel ocitla v hladomoru. Armády často chodily několik dní kolem sebe, bez jakéhokoli střetu, což vojáky vyčerpávalo i psychicky. Těžká zbroj a muškety na dobré náladě také nepomáhaly. Vzhledem k absenci mezinárodních úmluv byli zajatci často popravováni. Mír byl proto po třiceti letech válečného pekla darem z nebes.