Vojenství starého Říma. Pod vlivem barbarů

Nápor kočovných Hunů na konci 4. stol. n. l. způsobil pohyb v celé Evropě. Statisíce lidí opouštěly své domovy a vydávaly se na cestu. Tento proud nemohla zastavit žádná armáda ani pevnost. Z vládců kdysi mocného impéria – alespoň jeho západní části – se postupně stávaly ubohé loutky.

Rozpad římské říše

Když r. 410 uchvátili Řím Gótové pod vedením Alaricha, byla to pro současníky šokující událost srovnatelná s koncem světa. Významná antická metropole byla poprvé za osm století dobyta a vypleněna nepřáteli.

Brzy poté začaly germánské kmeny na zlomcích říše vytvářet svá vlastní království. Titul římského císaře se stal jen nominálním. Potomci barbarů z hlubokých lesů za Rýnem hýbali s trůnem, jak se jim zachtělo.

Poslední císař Romulus Augustulus v r. 476 odevzdal císařské insignie do Konstantinopole, a tak, po více než tisícileté historii, Římské impérium navždy zmizelo. O pevné hradby Konstantinopole se však rozbíjela jedna vlna barbarských hord za druhou.

Vojenský a civilní úbor z pozdně římského období (Fectio)

Barbarizace římské armády

Ke konci 4. stol. většina legionářů sestávala z neřímských občanů, stejně jako barbarů z pohraničních provincií. Byli to smělí a rázní vojáci. Avšak předchozí tradice římských ctností pro ně byly jen prázdnou frází.

Římská pokladna byla vyčerpána, takže výzbroj vydávaná vojákům se značnou měrou zjednodušila. Na výstroj legionářů pozdního období impéria měli značný vliv Germáni. Štíty se zjednodušily a zakulatily, zatímco meče se znatelně prodloužily. A kalhoty, jako součást oděvu, se rozšířily do všech míst.

Pozdně římský meč spatha, zpočátku používaný jízdou, později takřka celou armádou

Východořímské vojsko a jeho výzbroj

Tradice římského impéria se přestěhovaly z upadajícího „věčného města“ na východ, do Konstantinopole (Cařihradu). Východořímská armáda byla přímou pokračovatelkou východní části římské armády z doby před rozdělením impéria. Začínala s totožnou základní organizací, jakou měla pozdně římská armáda, nicméně mezi 5. a 7. stol. vzrůstal význam jezdectva, polní vojska přejímala více úkolů a pohraniční vojska se přeměnila na místní milice.

Víme však jen málo o tom, jak se východořímští vojáci oblékali. Dochované byzantské fresky měly podávat ideální pohled na politiky, světce a vojáky. Namísto „uniforem“ mohla existovat směsice čehokoliv, co bylo právě po ruce.

Přilba setníka z pozdně římské éry

Již za Diokleciána (284–305) existoval odbor sacrae largitiones, dodávající vojákům košile, tuniky a pláště, zatímco obuv poskytovaly místní komunity jako naturální daň. Stát vlastnil a řídil systém císařských zbrojních manufaktur ( fabricae). Tyto dílny se nacházely pod dohledem speciálního hodnostáře zvaného Magister Officiorum. Řemeslnící, ačkoli civilisté, byli organizováni vojensky.

V raně byzantském období se doporučovalo, aby štíty byly pomalovány konkrétními barvami a symboly, zvlášť určenými pro každou jednotku. Velký kruhový štít se nazýval skoularion.

V 5. stol. byli vojáci vypláceni v hotovosti, aby si mohli nakoupit vlastní zbroj a výstroj. Standardní pořizovací cena se pohybovala kolem šesti soldů. Z toho plyne, že jejich jednotný vzhled byl jen málo pravděpodobný.

Římské jednotky zřejmě vypadaly poněkud neuspořádaně. Zbroj nebyla standardní. Někteří vojáci mohli nosit starou zbroj a zbraně po svých dědečcích. Rovněž uniformy jako takové byly v těch dobách neznámým pojmem. Tudíž se barvy tunik, nošených muži v rámci jedné jednotky mohly lišit.

Můžeme se domnívat, že kromě speciálních jednotek typu tělesných stráží konzulů nebo císařů, bylo ošacení vojáků spíše fádní a neurčité. Základní část oděvu tvořila tunika volného střihu s dlouhými rukávy. Většinou se tuniky musely vyrábět z nebarvené vlny, lnu nebo směsi vlny a lnu. Bohatší vojáci si kupovali načerveno obarvené tuniky, protože červená byla považována za vojenskou barvu. Méně časté barvy byly modrá, žlutá a zelená.

Od pasu dolů se odívali podle prostředí. V chladném klimatu nosili dlouhé nebo kratší kalhoty. Nosily se také podkolenky svázané tkanicemi. V teplém podnebí spodní části nohou zakryty nebyly. Před vlhkem a zimou chránil vojáka tlustý vlněný plášť.

Pozdně římská honosná bronzová helma. Barbarské vlivy jsou zde patrné…

Ochranná zbroj vojáků

Byzantský pěšák nosil kovovou ochrannou zbroj a přilbu. Nejběžnější ochrannou zbrojí tvořily železné kroužky nebo bronzové šupiny. Ne každý si však takovou „uniformu“ mohl pořídit; někteří utratili svůj žold za velký štít, který jim mohl poskytnout dostatečnou ochranu. Vojákům bylo povoleno používat zbroj po svých příbuzných, koupit zbroj od vojáků, kteří završili službu, nebo nadále nosit zbroj vyřazenou, pokud si ji oblíbili (nebo neměli na jinou).

Po roce 600 Heraklius i Konstantin II. čelili mohutné invazi Peršanů a pak Arabů. Císařové snížili vojsku o polovinu žold. Aby armáda opět fungovala, musela se o zabezpečení zbraní a výstroje opět postarat státní správa. Jaký byl jejich vzhled, není známo.

Šupinový pancíř, oblečený přes prošívanici

Rok 840 znamenal návrat k systému výplat v hotovosti, který připomínal ten z 6. stol. Vojáci si znovu nakupovali vlastní výstroj. Tento systém však během velkých tažení nadále doplňovaly rekvizice. V 10. a 11. stol. pobírali vojáci kromě žoldu finanční příspěvek na stravu a osobní vybavení.

Od 7. stol. se začal projevovat vliv stepních nomádů. Východořímská říše převzala l amelovou zbroj, která byla vyráběna z kožených, kostěných nebo kovových lamel, navzájem spojených. Počínaje 10. stol. se tento typ zbroje stala nejpoužívanějším v armádě.

Mnoho pěších vojáků také nosilo silnou plstěnou čapku nebo turban. Navíc nosili legíny vycpané vlnou. Za ideální pro pěšáky začaly být považovány boty vysoko nad kolena.

U kavalerie používali lehčí zbroj jízdní lukostřelci. Jejich výzbroj tvořil paramerion (byzantský druh šavle) , ačkoli primární zbraní byl luk. Nosili prošívaný kabát zhotovený z vycpávané bavlny ( kavadion). Poté zde byli koursores, středně těžké jednotky s flexibilní rolí v bitvě. Měli zbroj, která je chránila, nebyla však natolik těžká, aby omezovala jejich pohyblivost. Nosili kroužkové košile nebo šupinaté pancíře.

V pozdějších letech ve vojenském úboru projevovaly vlivy nekonečného válčení s Araby a v poušti – nepochybně s malou uniformitou v oblékání.

Ve 12. až 15. stol. se také projevoval vliv Turků a také stále sílících národů západní Evropy.

Spatha germánského typu

Varjažská garda: obávaná armádní elita

Toto elitní těleso byzantské armády sestávalo z dobře placených žoldnéřů – Skandinávců a Rusů. Gardisté nosili kroužkovou, lamelovou nebo šupinovou zbroj a chrániče končetin z kovových pásů. K tomu přilbu žebrového typu ( Spangenhelm), meč, hrozivou sekeru a okrouhlý štít.

Nezbytnou defenzivní zbraní v pozdně římském a byzantském období byl kruhový štít