Vojevůdce Saladina respektovali muslimové i křesťané

Vzhlíželi k němu s obdivem ne kvůli jménu, ale pro jeho činy. Narodil se jako Saláh ad-Dín Júsuf ibn Ajjúb a byl kurdský muslim. Později se stal vojenským velitelem a založil dynastii, která ovládala území dnešního Egypta a Sýrie. Na západě panovníka ze dvanáctého století známe hlavně jako Saladina, přesněji Saláh ad-Dína, což ale nebylo jeho skutečné jméno. Šlo o čestnou přezdívku, kterou je možné přeložit jako Zbožný. A takový skutečně byl.

Saladin, zbožný muž, který dobyl Jeruzalém

Nejslavnějším činem, který jeho jméno provází, je výhra bitvy u Hattínu v roce 1187. Saladin se svou armádou zlomil nadvládu křižáckých států ve Svaté zemi a přiměl ke kapitulaci Svaté město Jeruzalém. Později nastolil příměří, když uzavřel s křesťanskými panovníky úmluvu, která umožňovala bezpečnou návštěvu Jeruzaléma křesťanským poutníkům.

Pro svoji ušlechtilost, znalost vojenské taktiky i statečnost je uznávaný nejen v arabském světě. Jméno Saladin dodnes vyslovují s úctou jak muslimové, tak i křesťané. Když dobyl Svaté město, podle legendy přísahal, že tím skončilo krveprolití a kdokoliv bude chtít Jeruzalém navštívit, nic se mu nestane. Byl to důležitý krok, jelikož mluvil o místě, které je posvátné pro obě znepřátelená náboženství. A právě proto, bez ohledu na jejich víru, byl Saladin, původem Kurd, uznávaný panovníky po celém tehdejším světě.

Proslul svou šlechetností a moudrostí, i když se nedožil mnoha let

Narodil se v roce 1137 a dožil se pouhých pětapadesáti let. Pochovaný je ve Starém Damašku v dnešní Sýrii. K jeho hrobu denně míří stovky lidí. Jako vojevůdce se zpovídal svému tehdejšímu vládci Núr ad-Dínovi, tedy až do jeho smrti roku 1174. Poté se Saladin sám prohlásil sultánem. Jeho následné politické kroky spočívaly v expanzních vojenských akcích. Napřed táhl proti menším okolním státům a po dostatečném rozšíření svého území se pustil do boje s křesťanskou Evropou.

V bojích s křižáky se mu dařilo, a to až do listopadu 1177, kdy utrpěl hořkou porážku v bitvě u Montgisardu. Neměl ale v povaze se vzdávat. Po deseti letech ostatně dokázal rozdrtit křižácké tažení a dobýt Svaté město. Jeruzalém se tak dostal do muslimských rukou po 88 letech křižáckého držení. Přestože Saladin slíbil, že do města dál budou moci přicházet křesťanští poutníci, jeho čin vyvolal třetí křižáckou výpravu, která měla za cíl jediné. Richard Lví srdce se pokusil dobýt Jeruzalém zpět.

Po víc než ročním vyjednávání a řadě vojenských manévrů se ale křižácká vojska stáhla a uznala definitivní porážku. Během vyjednávání Richarda se Saladinem se tito dva vládci nikdy osobně nesetkali. Saladina zastupoval jeho bratr a Lví srdce zase jeruzalémský baron Onfroy.

Jedna z nejznámějších legend o Saladinově šlechetnosti je ta o koni, kterého daroval nepříteli. Stalo se to v boji s křižáky, které vedl Richard Lví srdce. Při střetu byl zabit kůň, na kterém křesťanský král seděl. Když to zjistil Saladin, přestože byli oficiálně nepřátelé, poslal Richardovi nového koně. I díky tomu to vstřícnému gestu dokázal Saladin křesťanskému světu, že je čestným vládcem. Oba muži k sobě od té doby chovali úctu a Richard se zasloužil o to, že si sultána vážili i mnozí evropští vládci.

Jeruzalém dobyl Saladin díky řadě výhod

Kdybychom srovnali zbroj křižáků se saracény, našli bychom hned několik výhod, které hrají pro muslimy. Jejich zbroj totiž byla lehčí, což jim proti těžkooděným křesťanům poskytovalo výhodu v rychlosti, zároveň ale byli zranitelnější. Přes kroužkovou zbroj si navlékali jen vlněné pláště a hlavu si chránili helmicí s chocholem. Masivně vyzbrojeným křižákům se muslimové bránili jen malým kulatým štítem s bodcem uprostřed.

Bojovali často jednosečnou, specificky zakřivenou šavlí, která byla opět lehčí než meče křižáků. K rychlosti jim pomáhali také koně. Arabští nebo berberští koně totiž měli v kohoutku zhruba o 20 centimetrů méně a byli také lehčí než koně protivníků. Díky tomu všemu se dokázala Saladinova armáda sjednotit dřív než křižáci. A jak víme, rychlost a moment překvapení nakonec rozhoduje.