Vojsko hraběte Drákuly neboli Vlada Tepese

V r. 1453 padla do rukou osmanských Turků Konstantinopol a expanze Vysoké Porty se začala šířit jako požár po celém Balkánu a přilehlých oblastech. V Karpatech bylo ještě daleko k vytvoření dnešního Rumunska. Naopak, země byla rozdělena na tři státy: Sedmihradsko (pod silným uherským vlivem, s převládajícím římskokatolickým náboženstvím), Moldávii a Valašsko (vyznání řeckokatolického). Všechna tato knížectví v prvé řadě bojovala za uchování své nezávislosti.

Tesák/šavle z přelomu 15. a 16. stol. Záštita se zahnutými konci byla typická pro šavle i meče východoevropského stylu

Kvůli tomu v druhé polovině 15. století měla Osmanská říše, ovládající Balkán a východní Evropu, co činit se třemi bojovnými sousedy, které papež považoval za velké obránce křesťanství. Byli to:

• Matyáš Hunyadi (zvaný Korvín), král Uher a pán Sedmihradska;
• Štěpán Moldavský, později přezdívaný „Veliký“;
• a Vlad III. Dracula (také Tepes neboli „Napichovač“), jehož rod, Draculesti, pocházel přímo od Mircei Velikého, proslaveného svou odvahou ve všech zemích, kde se mluvilo rumunsky.

Předmětem legendy se stal posledně jmenovaný kníže, stejně statečný jako krutý a krvelačný. Právě on vešel později ve známost také jako upír Dracula. Samo přízvisko „Dracula“ má údajně původ v řádu Draka, o jehož iniciaci se zasloužili srbští rytíři koncem 14. stol., a oficiálně jej založil uherský král Zikmund Lucemburský (r. 1408 nebo 1409). Členem řádu byl Vladův otec, kníže Vlad II.

Emblém řádu Draka (Zdroj: Wikipedie)

Kdo byl ve skutečnosti Vlad Dracula

Ve fantazii irského spisovatele Brama Stokera v r. 1897 se spojily tradiční balkánské pověsti o upírech s historickou postavou Vlada III. Tepese (1431–1476/7). Neuvěřitelně krutý kníže byl však také respektován jako energický obránce křesťanství a své země proti osmanským Turkům.

Jako syn valašského vojvody Vláda II. Draculy byl Tepes spolu se svým bratrem Radu „Krásným“ v r. 1437 předán jako rukojmí na dvůr sultána Murada II. Zatímco jeho bratr šel cestou eufemismu, Vlad se naučil od Turků vojenské technice, vědám a kultuře, ale také jejich krutosti.

Vlad III. Tepes na portrétu z pozdějšího období. V ruce třímá velitelský palcát, na sobě má kroj valašských bojarů, na nohách turecké holínky (Zdroj: Public Domain)

Po smrti svého otce a staršího bratra Mircei, zabitého vzbouřenými valašskými bojary s přispěním Jánoše Hunyadiho, se Vladovi s tureckou pomocí podařilo zmocnit valašského trůnu poprvé v r. 1448, pak mezi lety 1456 a 1462, a vždy přísahal věrnost jak uherskému králi, tak i sultánu v Konstantinopoli. Bylo to období tvrdé vlády, kdy vyhnal z Valašska Němce a na lesech zaostřených kůlů vyhladil své bojarské oponenty.

V prvé řadě chtěl shodit turecké jho: když tedy vyslanci Mehmeda II. před ním na audienci nesmekli, nechal jim přibít turbany k hlavám, což se stalo záminkou k divoké válce.

Sám sultán vedl do Valašska šedesátitisícovou armádu, proti níž mohl Dracula postavit sotva polovinu mužů. Karpatský terén však nahrával partyzánské válce, a 17. června 1462 zažili Turci „noc hrůzy“, při níž téměř přišel o život i Mehmed. A traduje se, že když Turci přitáhli k Vladovu sídelnímu městu Targovišti, vítalo je před hradbami 22 000 jejich druhů – dříve zajatých a nabodaných na kůly.

Halapartna ve zvlášť vražedném provedení

Mocným Osmanům a odbojné šlechtě však Tepes nemohl čelit donekonečna. Poražený se uchýlil na dvůr uherského krále Matyáše. Zde setrval až do r. 1476, kdy s Matyášovou pomocí potřetí a naposled dobyl valašský trůn. Poté, co se uherské jednotky stáhly, svedl Vlad s Turky a bojary bitvu, v níž padl. Okolnosti jeho smrti však nejsou jasné. Jeho hlava byla poslána do Konstantinopole, tělo pohřbili na neznámém místě.

V rumunských legendách Vlad Tepes dodnes přežívá jako udatný muž, neochvějný obránce své země před muslimskou hrozbou. K nepřátelům se choval krutě, což ovšem v jeho době ani jinak nešlo, a nelze vyloučit, že k pověstem o jeho krvelačnosti svou měrou přispěly pamflety uražených německých kupců. Naopak k přátelům prý byl Dracula vlídný a vstřícný.

Vojsko Valašského knížectví

Ozbrojené síly Valašska (stejně jako Moldávie) sestávaly především ze dvou odlišných prvků: „malého“ (oastea mică) a „velkého“ (oastea mare) vojska. Zatímco posledně jmenované tvořilo většinu armády, malé vojsko tvořily síly jezdectva a pěchoty, jejichž součástí byla garda knížete (vojvody), posádkové útvary, jednotky šlechticů čili bojarů (slugi) a tzv. „okresní banderia“ tvořená posádkami pevností a majetnými sedláky pod vedením okresních hejtmanů (pircalabi).

Lehký jezdec (vlevo) a jízdní lučištník. Uhry, Sedmihradsko, Karpaty, druhá polovina 15. stol.  (Zdroj: Edgar Pachta)

Hlavním prvkem byli curteni(dvorští jezdci), tedy gardisté: muži, kteří sloužili v místní vojenské správě, nebo dokonce žoldnéři, především z Uher. V posledním případě je možné, že do valašského vojska mohli zabrousit i žoldnéři původem z českých zemí, kteří tvořili součást elitních jednotek uherských panovníků. Nicméně Dracula se snažil nahradit cizince v řadách curtenidomácími statkáři, povyšovanými za statečnostna nižší šlechtu (viteji).

Základem pěchoty karpatských knížectví byli vojáci vyzbrojení sudlicemi, halapartnami, typicky balkánskými nebo karpatskými bojovými sekerami na dlouhém držadle (toporu, secure). Mohli nosit i plátové brnění západního stylu (často chránilo i nohy); je zajímavé, že k obraně jim často sloužil menší štít českého typu (pavéza), nebo lichoběžníkové „tarče“ balkánsko-tureckého stylu.

Lehčí, prostší zbroj používali střelci z gotických kuší i orientálních kompozitních luků (arcul). Masu „velkého vojska“ tvořili svobodní sedláci v tradičních krojích, s vysokými beranicemi, obutí v opánkách. Ochrannou zbroj často tvořila prošívanice byzantského stylu (zoupa), nebo jen kožený krunýř zesílený kovovými plátky. Naopak na hlavě nosili válečníci často železný klobouk neboli kapalín západního stylu.

Gotická kuše

Od poloviny 15. století se rovněž v karpatské oblasti začaly prosazovat palné zbraně. Byly to houfnice, tarasnice, bombardy, stejně jako primitivní ručnice, často importované z Itálie či Německa.

Těžcí jezdci (miles) uherských a karpatských vojsk nosili často kompletní brnění(thorax), na nichž se odrážely italské a německé vlivy. Hlavu rytíře chránil kapalín nebo šalíř v různých variantách.

Velkou část jezdectva však tvořila lehká kavalerie (strajeri). Tito vojáci (podobně jako pozdější husaři) nosili vrstvený oděv nebo prošívané kaftany. Vyzbrojeni byli luky, šípy, šavlemi, palcáty nebo sekerami a kopími.

V balkánských a italských armádách, především po pádu Konstantinopole, začal se objevovat druh lehkého jezdectva, tzv. „stradioté“. Rychlí, agresívní jezdci pocházeli hlavně z Řecka a Albánie. Často nosili kroužkové košile, dřevěné štíty a dlouhá jezdecká kopí.

Valašský kat, jeden z mnoha Tepesových sluhů (libertinii), pověřovaných popravami jeho obětí (Zdroj: Edgar Pachta)