English
Deutsch
Od kamene k železu. Jak lidstvo ke kovu přišlo
Zajímavosti dějin
V tomto článku nahlédneme do hlubokého dávnověku, kdy si lidé teprve začínali osvojovat znalosti kovů a jejich zpracování. Brzy se však naučili vyrábět kovové nástroje, nádobí, šperky – i kvalitní zbraně.
Obsah
Bronz: vynález, který změnil chod dějin
Koncem tzv. doby kamenné křižovali Evropou lovci, zemědělci, pastevci, kteří si v údolích při řekách zřizovali osady nebo tábory. Z těch dávných dob známe jen předměty, které tenkrát kdosi ztratil nebo zakopal, předměty, které zůstaly v zemi a díky své trvanlivosti se dochovaly dodnes.
Díky kamenným, hliněným, kostěným a později kovovým výrobkům různého druhu se matně objevují stopy populací, které se třídí do skupin podle těchto jediných dokladů jejich důvtipu a umu. Odborníci postupně rozplétají řetězce kultur a neznámých společenstev předhistorického světa a z jednotlivých článků se jim vybavují i dějiny zbraní. Kus pazourku nebo obsidiánu, otloukaný tak dlouho, až dostal podobu nástroje s ostřím, sloužil jako užitný nástroj, stejně jako zbraň. Když se připevnil k tyči, vznikl oštěp. Pokud se jej podařilo nasadit na kratší ohlazenou tyčku s peřím na konci, byl z něj šíp.
Zbraně se začaly zdokonalovat v závěru mladší doby kamenné, koncem 3. tisíciletí př. n. l. K tomuto pokroku přispělo několik kultur. Tak lid michelsberské kultury budoval první opevněná sídliště na výšinách; odněkud z východu, mávajíc sekeromlaty, harcoval přes naše země do Porýní na ochočených koních lid se šňůrovou keramikou; opačným směrem, až do Španělska, Afriky a dál na východ postupoval lid se zvoncovitými poháry.
Lid zvoncovitých pohárů již zjistil, že nerosty určitého druhu lze v ohni roztavit a ulít z nich čepele. Tak došlo k objevu mědi.
Krátký bronzový meč
Od konce 3. tisíciletí př. n. l. se z mědi začaly vyrábět trojúhelníkové čepele dýk a hroty šípů i oštěpů. Měď ale byla příliš měkká, až byla na počátku 2. tisíciletí př. n. l. nahrazena mnohem pevnější slitinou, složenou z 90 % mědi, 7–9 % cínu, s příměsí zinku nebo olova – bronzu. Tento kov dal jméno novému období evropských dějin – době bronzové.
Z bronzu již bylo možné vyrobit meč – zbraň, která brzy začala měnitmapu Evropy. Zmizely malé kulturní celky a objevily se jednolité plochy území, dobyté a ovládané bezpochyby kulturami, jejichž meče byly nejlepší.
V 1. polovině 2. tisíciletí př. n. l. takto obsadil širé prostory Evropy lid mohylových polí. Asi v l. 1200–800 př. n. l. vstoupil na scénu lid popelnicových polí, který opanoval území od Podunají přes celou Evropu až po Španělsko a Anglii.
V hrobech této kultury se nacházejí dokonale zpracované meče, s čepelí a rukojetí litou v jediné formě. Obrys čepele má tvar protáhlého, mírně zvlněného listu, uprostřed se zesilujícím žebrem.
Z toho plyne, že takový meč byl vhodný k sekání i bodání. Stejnou ladností vynikají také dýky a hroty oštěpů doby bronzové. Tyto zbraně se vyráběly hromadně a kovolitci, kteří na nich pracovali, vyvinuli maximální úsilí, aby je pro bojovníky svého lidu co nejvíce zdokonalili. Navíc kovotepci začali vyrábět přilby, pancíře a další části ochranné zbroje.
Keltský krátký meč doby bronzové
Dlouhé meče: tajemství úspěchu (nejen) antických válečníků
Počátky výroby železných zbraní a nástrojů můžeme vysledovat asi kolem 1500 př. n. l., u Chetitů v Malé Asii. Od nich se šířila na Balkán a během 7. a 6. stol. př. n. l. se rozšířila po celé Evropě. Již kolem r. 900 př. n. l. řemeslníci v Evropě vyšlechtili ocel.
Hrdinové trojské války sváděli své souboje ještě bronzovými zbraněmi. V období 6. a 5. stol. př. n. l. byl dlouhý bronzový meč v Řecku nahrazen krátkým železným mečíkem, zavěšeným vysoko nad levým bokem. Železné byly rovněž dýky a hroty kopí řeckých válečníků, především těžkooděnců – hoplítů.
Nejdelší z řeckých mečů se nazýval spathe. Podobný název – spatha – se objevil v císařském Římě, v souvislosti s dlouhým mečem pomocných jízdních oddílů. Od počátků středověku se pak slovo spada nebo espada, označující meč s dlouhou čepelí, začalo používat v Itálii, Španělsku, Portugalsku i Rumunsku – všude tam, kam sahalo římské impérium nejen svou mocí, ale i jazykem.
Na území Francie se latinský název spatha změnil na épée. V románských jazycích se tak dodnes udržel dávný řecký výraz pro dlouhý meč – épée, espada, spada, spatha, spáthe. A ve starší češtině se můžeme setkat s pojmem „špáda“, označujícím meč s dlouhou čepelí …
Kultura železných zbraní
V polovině 19. stol. došlo u rakouského města Hallstattu k objevu mnoha hrobů ze 7. – 4. stol. př. n. l., které svědčily o tom, že zde bylo významné středisko kultury z doby bronzové a počátku doby železné. Halštatská kultura se rozšířila přes Karpatskou kotlinu k Jadranu a přes střední Evropu a severozápadní Švýcarsko do Francie.
Společnost halštatské kultury založila svůj úspěch na mečích, koních a těžkých vozech se čtyřmi koly, okovanými železnými ráfy. Objevují se také první koňské podkovy. Tato kultura se nesla ve znamení vojenských výbojů i čilých obchodních styků mezi severními a jižními kraji Evropy.
Starší halštatské meče mají protáhlou čepel, končící jakoby náhle useknutým trojúhelníkem špičky, nehodící se k bodu. Naopak ostří s vlnitým okrajem hovoří o sečné jezdecké zbrani, čemuž odpovídá i délka okolo 95 cm. Masivní hlavice měla tvar komolého kužele a často byla vykládána slonovinou a jantarem.
Kolem poloviny 1. tisíciletí př. n. l. se začaly objevovat krátké mečíky, nože a dýky s jednobřitou čepelí – nejednou s čepelemi vykládanými zlatem, se zlacenými pochvami a jílci s „anténovou“ hlavicí.
Vedle opevněných osad začínají vznikat první evropské „hrady“. V té době se již rodily první báje, pohádky o mocných králích, spanilých princeznách a hrdinech bojujících s draky a jinými potvorami, ztělesňujícími zlo.
Figurka keltského válečníka (Pinterest)
Keltové bývali zdatní mečíři i obávaní válečníci
Jméno „Keltové“ nám zní blízce, a jeden z jejich kmenů, Bójové, dal název Čechám – Boiohemum – Bohemia. Koncem 4. stol. př. n. l. zahájili Keltové z území dnešních Čech, Francie a části Švýcarska řadu nájezdů do Středomoří. V r. 387 př. n. l. vyplenili Řím, pod italskými Alpami začali zakládat své osady a města, oppida. V r. 279 zdevastovali Makedonii, pak vyrabovali prastarou svatyni v Delfách.
Za vojenskými úspěchy Keltů stálo právě jejich mečířství. Kováři se zde těšili téměř nadpřirozenému postavení a stáli na hranici mezi řemeslníky a čaroději. Tehdejší zbrojíři vyráběli dokonalé jezdecké zbraně – tzv. krásné meče.
Jejich exempláře dodnes nacházíme na celém území dávné keltské říše, od Podunají po severní Itálii. A podle významného naleziště La Tène ve Švýcarsku, byla kultura 3. – 1. stol. př. n. l. nazvána laténskou.
Keltský kovář (archív E. Pachty)
Čepele keltských mečů byly výsledkem kvalitní kovářské práce, délky cca 80 cm. Rukojeti odlévali kovolijci, kteří ovládali odlévání bronzu technikou tzv. ztraceného vosku. Základní tvar předmětu se nejprve vymodeloval z vosku a obalil hlínou. Do ztvrdlého hliněného obalu se nalil roztavený bronz, který rozpustil vosk a vyplnil formu.
Když odlitek ztuhl, hlína se otloukla. Znamená to, že každý takto ulitý předmět byl jediný, neopakovatelný originál. Rukojeti měly tvar lidské postavy se zdviženýma rukama, takže hovoříme o mečích antropomorfního stylu. Stejnou technikou Keltové vyráběli také své spony, náramky, přívěsky a další předměty.
Sdílet
Sdílet
Tweet
Komentáře