Z historie kruciát, díl 2.: Vrchol a pád křižáckého panství

Rytíři a vznešené dámy z 12. – 13. stol. Zdroj: „The Costumes of All Nations“ (1882), ilustrace Albert Kretschmer

Tehdy se stal nositelem všech západních křesťanských ctností rytíř; oporou východní církve pak měly být nebetyčné hradby Konstantinopole. Pěkně řečeno! Ovšem, historie si potrpí na paradoxy.

„Latinské“ císařství

V roce 1204 zasáhla Konstantinopol ohromná katastrofa. Pravoslavnou Byzanc dobyli účastníci čtvrté křížové výpravy, kteří zde nastolili svou latinskou „Římskou říši“.

Křižácký rytíř při modlitbě. Zdroj: E. Pachta

Nejeden místní vládce se pak Latincům (neboli „Frankům“) poddal, jinde se malá knížectví odtrhávala. Prolínání kultur Východu a Západu se odráželo i ve výzbroji a vybavení válečníků, mnohdy již pocházejících z křižáckých států v Zámoří.

Latinská nadvláda však ještě neznamenala úplný konec Byzance. Roku 1261 se nikajskému regentovi Michaelu Palailogovi podařilo vyrvat Konstantinopol ze západních rukou a obnovit slávu Východořímské říše.

Soumrak nad Svatou zemí

Po neslavném plundrování Byzance následovalo několik dalších kruciát, k nimž patřila tzv. dětská křížová výprava. V tomto případě však s největší pravděpodobností nešlo o expedici nezletilých jedinců (mimochodem, bůhví, co by na to řekli jejich rodiče), ale spíš o výpravu venkovských prosťáčků, tzn. dítek božích, vedených několika náboženskými blouznivci. Ti, kteří přežili dlouhou pouť, stali se obětí křesťanských pirátů – obchodníků s otroky.

Rytířská bitva na iluminaci z 13. stol. Zdroj: E. Pachta

Vrcholem vojenských snah křesťanů je však devátá kruciáta, navazující na tu osmou. Po smrti vůdce křižáků, francouzského krále Ludvíka XI., pokračoval v bojích anglický princ Eduard.

Zbožný a slávychtivý Angličan měl však velmi omezené síly (asi jen cca 2000 válečníků), které jen o málo rozmnožily družiny vládců Antiochie a Kypru. Eduard chápal, že jeho síly nemohou úspěšně čelit početným, dobře organizovaným vojskům mamlúků z Egypta, kteří v 13. stol. převzali kontrolu nad Zámořím.

A navíc se čím dál více projevovala nesvornost západních křesťanů, z nichž Benátčané a Janované čile a bezostyšně s pohany obchodovali.

Křesťanští Tataři

I proto se princ Eduard rozhodl požádat o pomoc tam, kde by to dnes nikoho z nás nenapadlo – u Mongolů čili Tatarů! Rytíři východních stepí totiž posunuli své panství až k hranicím muslimského světa, a navíc – hodně z nich vyznávalo nestoriánskou formu křesťanství. Nestoriánství, neboli Asyrská církev Východu patří do skupiny starobylých východních církví, které se v 5. stol. odtrhly od oficiální říšské církve a vydaly se vlastní cestou. Mongolové toto křesťanské učení poznali prostřednictvím Číny, kde je v 7. stol. začali šířit misionáři za Sýrie.

Rekonstruktor v roli středověkého mongolského válečníka. Zdroj: E. Pachta

Bohužel, ani mongolský kontingent nemohl čelit mohutné muslimské armádě, a Eduard po roce bojů pochopil, že jeho snahy jsou marné. Uzavřel s muslimy příměří, přežil útok asasína (člena vražednické komunity) a v září 1272 se vrátil do Anglie, kde dosedl na královský trůn.

Navzdory snahám papežů se již novou křížovou výpravu nepodařilo zorganizovat. V roce 1291, po pádu pevnosti St. Jean de Acre (Akkonu), křižáci evakuovali své poslední základny v Týru, Sidónu a Bejrútu. Svatá země byla ztracena.

Erbovní štít velmistra templářů, který padl při obraně Akkonu. Foto: M. Coupek/E. Pachta

Němečtí rytíři

Naši zvláštní pozornost si zaslouží řád zvaný „Bratři německého špitálu oddaní Nejsvětější Panně Marii Jeruzalémské“; jinak „německý řád“ nebo „teutonský řád“; obecně „křižáci“.

Pokud měl český šlechtický synek vstoupit do rytířského řádu, pak většinou právě ke „křižákům“. Mimo jiné i proto, že nemusel absolvovat dobrodružnou cestu do Zámoří, ale mohl šířit myšlenku křesťanství – jak jinak, než s mečem v ruce – v mnohem bližším Pobaltí.

Rytíř z počátku 14. stol., vyobrazený v Codex Manesse Zdroj: E. Pachta

Křižácký řád vznikl ve Svaté zemi, někdy koncem 12. stol. V raných letech 13. století pomáhal při obraně východní hranice Uher před pohany; zcela nepokrytě si však dělal zálusk na jistá území, až Maďaři západní cizáky vyhnali.

Velká výzva přišla roku 1226, kdy křižáky vyzval Konrád Mazovský (mimochodem kníže s přemyslovskou krví), aby mu pomohli v bojích proti pohanským Prusům. Zde, v Prusku, si křižáci konečně vydupali vlastní stát, který v budoucnosti ovlivnil dějiny Evropy. V roce 1236 byli do křižáckého řádu začlenění livonští Mečoví rytíři a společně snad uvažovali o křížové výpravě proti pravoslavným ruským knížatům. Navzdory několika porážkám si němečtí křižáci dlouho udržovali domény v Pobaltí, a dodnes existují v podobě charitativní organizace.

Velmistr německých rytířů (vlevo) a livonský mečový rytíř z 13. stol. Zdroj: E. Pachta

Elita středověkých vojsk

Západoevropský rytíř, rekonstrukce bitvy u Bouvines (1214). Zdroj: E. Pachta

Rytíř z 13. stol. se již markantně lišil od svých starších předchůdců. V jeho vzhledu se odrážely dobová móda, stejně jako čím dál větší úroveň a specializace řemesel. Tehdy již byla součástí kroužkové košile kapuce a rukavice (celek se nazýval haubert), kroužkové pletivo chránilo také nohy jezdce. Z přilby, která byla zpočátku doplněna pevným hledím na ochranu tváře, se vyvinula těžká hrncová helma, chránící celou hlavu.

Hrncová helma z období křižáckých válek

Přes brnění si rytíř oblékal bojovou suknici bez rukávů neboli varkoč. Větší část koně nejbohatších jedinců kryla rozměrná čabraka; v kronikách se pak hovoří o „pokrytých koních“, nebo chudších, nicméně početnějších koních „nepokrytých“. Oba tyto látkové přehozy (stejně jako krydla neboli „fanfronochy“ na přilbě) mají původ právě ve Svaté zemi, kde tvořily ochranu před žhavým subtropickým sluncem.

Na válečnou výpravu nejel rytíř sám. Kromě služebnictva, majícího na starost vozy se zbraněmi, stany, proviantem atd., jej doprovázelo páže a přinejmenším jeden jezdec i několik pěších bojovníků. Drahého, těžkého bojového oře (destrier) rytíř šetřil a sedal na něj teprve před bitvou; k přesunům používal lehčího koně nebo mezka. Rytíř s doprovodem se nazýval „kopí“ (gleve); za tímto názvem stojí zbraň prvního úderu: kopí. K obraně sloužil nadále štít, ovšem již menší, trojhranného tvaru.

 Jezdecký štít z 13. stol.

Pasování na rytíře

Rytířem se nikdo nenarodil. Teprve od 15. stol. se tak směli nazývat příslušníci nižší šlechty. Až do té doby se označení rytíř vztahovalo jen na toho, kdo byl rytířem pasován – ať již šlo o synka zemana nebo královského prince. Před obřadem, při němž se slovy „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého přijmi tento meč, abys jím chránil svou čest …“ panovník obřadně udeřil do ramen klečícího mladíka a pak mu zbraň připjal k pasu, musel budoucí rytíř prodělat léta tvrdé výchovy a musel prokázat osobní statečnost v boji.

Německá turnajová helma s tzv. klenoty, 13. – 14. stol.

Ještě kolem roku 1500 urození chlapci sloužili jako pážata u dvorů vyšší šlechty. Velmi tvrdým způsobem se zde učili skromnosti a vytrvalosti, stejně jako složitým pravidlům kurtoazie (společenské slušnosti, dvornosti). Neustále trénovali jízdu na koni a ovládání zbraní. Asi v patnácti letech byli srostlí se sedlem a dokonale vycvičení ve všem, co potřebovali pro budoucí život – být jádrem středověkých vojsk. Pasovaný rytíř směl používat vlastní erb a těšil se výsadám, za které byl ochoten bez váhání položit život.

Středověká bitva začínala útokem rytířů, a záhy se roztříštila v řadu soubojů jednotlivých rytířských dvojic. Většinou to bylo nelítostné střetnutí, plné ztřeštěných a zoufalých skutků. Mohlo se ovšem stát, že k bitvě vůbec nedošlo a válka se zvrhla v pouhé drancování nepřátelského území nebo skončila mírovým jednáním. Za jakousi bojovou průpravu můžeme považovat rytířské turnaje.

Rytířská bitva vyobrazená v Maciejowské bibli. Zdroj: E. Pachta

Smrtící zbraň

Gotický jednoruční meč

Meč, až do poloviny 14. stol. zbraň sečná, sloužil jako strašná bojová zbraň středověku. Písemné i obrazové zprávy, hovořící končetinách, uťatých i přes zbroj, o hlavách rozseknutých skrze přilbici, určitě nepřehánějí. Zdatný válečník dokázal svým mečem doslova rozsekat soupeře, jak se stalo např. v roce 1272 téměř v našem sousedství – v Uhrách. Tehdy se na Dunajském ostrově poblíž Budína utkal v souboji hrabě z Kiseku s princem Bélou, bratrem české královny Kunhuty, manželky Přemysla Otakara II. Kisecký Bélu zabil a mečem rozsekal na kusy, které pak, podle slov kronikáře „uherské kněžny s pláčem sbíraly“.

Rekonstruktér jako těžký pěšák s dvouručním tesákem a přilbou zvanou železný klobouk, používanou také jezdci; konec 13. – poč. 14. stol. Zdroj: E. Pachta