Z historie kruciát, díl 3.: Neúspěšná tažení krále Zikmunda

Zikmund, přestože druhorozený, zdědil po Karlovi IV. mnohem více dobrých vlastností, než jeho starší bratr Václav IV. Svědčí o tom jeho úspěchy na diplomatickém poli, z nichž k největším patří udržení říšské koruny v rukách Lucemburků.

Zikmund byl schopný politik a diplomat, osobně člověk sdílný a společenský. Nicméně k jeho negativním vlastnostem patřila prchlivost, nahrávající soudobé husitské propagandě, na niž úspěšně navázali čeští obrozenci a pozdější dějepravci. Díky tomu je Zikmund Lucemburský v očích většiny naší veřejnosti dosud „liška ryšavá“, zrádce Mistra Husa, uzurpátor českého trůnu, a bůhví, co ještě. Naopak o Zikmundových kladných vlastnostech hovoří Eneáš Silvius Piccolomini, který krále osobně znal. Tento humanistický autor také popsal husitské hnutí v našich zemích – ovšem z pozice hlavy římské církve, jíž se později stal (od 1458 jako Pius II.).

Zikmund Lucemburský stál v čele několika křížových výprav. Co je pro jeho osobu smutné – na válečných polích měl vyloženě smůlu.

Vojny s Turkem

Přibližně ve stejné době, kdy křesťané opouštěli Svatou zemi, stal se bejem (velitelem) muslimských tureckých kmenů v Malé Asii mladý válečník Osman. Zakrátko získal titul emíra a zahájil výbojnou politiku, namířenou především proti upadající Byzantské říši. Jeho nástupci, osmanští Turci, během 14. století ovládli velkou část Balkánu a začali ohrožovat hranice Uherského království.

Rytíř z r. 1340, s přilbou se sklopným hledím. (Rukopis vazalské přísahy města Prato neapolskému králi Robertovi z Anjou). Zdroj: К. А. Жуков, Д. С. Коровкин: Доспех раннего реннесанса, Санкт-Петербург 2005

Křížovou výpravu proti Osmanům v r. 1396 inicioval Zikmund Lucemburský, tehdy uherský král. Krále doprovázeli jeho poddaní z Uher (tzn. i ze Slovenska), zda v jeho vojsku byli i Češi, není jisté. Většinu křižáků však tvořili francouzští rytíři – výkvět evropského rytířstva. Jednou ze slabin rytířských vojsk však byla jejich neukázněnost: každý feudál se považoval za profesionálního vojáka, snažícího se vyniknout nad spolubojovníky, opovrhujícího pěšími „chlapy“, jen neochotně přijímajícího rozkazy. Všechny tyto charakteristiky se projevily i v bitvě u Nikopole, 25. září 1396. Západní křižáci ignorovali Zikmundovy pokyny, a bezhlavě se vrhli do ataky. Jejich elán však utopily v krvi turecké šípy a šavle; samotného krále zachránil před potupným zajetím jen jeho rychlý kůň.

Turci ve svých výbojích pokračovali a stali se hrozbou na další tři století.

Typ středověkého muslimského nájezdníka v kombinované kroužkovo-plátové zbroji. Zdroj: E. Pachta

Proti husitům

Po smrti českého krále Václava IV. (r. 1419) se chtěl Zikmund ujmout svého dědictví. Tehdy však v zemi panovala velmi napjatá a nepřehledná situace, která vyústila v ozbrojené povstání. Zastánci nového náboženského směru, husité, se postavili proti církevním i světským autoritám a sáhli po zbrani.

Jejich ozbrojený postoj vyvolal celkem čtyři křížové výpravy, z nichž první, v l. 1420–1421 vedl sám Zikmund, a docílil korunovace na českého krále. Mezitím (r. 1411) se stal římským králem, později (r. 1433) římským císařem. Nestál již v čele dalších kruciát z l. 1421–22, 1427 a 1431, vedených německými knížaty, které všechny skončily fiaskem.

Rytíři v bojové pohotovosti. Tzv. Maciejowská bible, Francie, kolem poloviny 13. stol. Zdroj: E. Pachta

Husitské války ukončila až bitva u Lipan r. 1434, nicméně myšlenky Jana Husa daleko přesáhly hranice českého státu. Následníci husitských polních vojsk se pak stali vyhledávanými žoldnéři ve službách okolních panovníků, včetně uherských, kdy se v prvé řadě podíleli na zadržování osmanské expanze.

Rytíři vs. husité

Rekonstrukce pavézy z 15. stol. s malbou bohyně spravedlnosti

Ještě na počátku 15. stol. ovládala evropské bojiště rytířská jízda – navzdory tomu, že ji několikrát zbili pěšáci z Flander, Anglie a Švýcarska. Pak vypukla v Čechách husitská revoluce, k jejímuž potlačení se v křížových výpravách scházel výkvět rytířstva. Pokaždé však přišel hořký a nepochopitelný konec.

Exemplář plátového kabátce ze 14. stol. Železné lamely byly původně překryty kůží a přidržovány ozdobnými měděnými nýty. Zdroj: E. Pachta

Přitom se během 14. a počátkem 15. stol. rytířská zbroj nadále zdokonalovala. Těžkou hrncovou či kbelcovou helmu, omezující periferní vidění, nahradila lehčí přilba (šlap, basinet) se sklopným hledím. Přes kroužkové brnění se čím dál častěji připínaly komponenty, zesilující ochranu končetin;trup jezdce navíc chránil tzv. plátový kabátec, předchůdce brigantiny, a proti husitům již rytíři nastupovali v kompletním plátovém brnění.

Kopí se prodloužilo na 3,5– 4 m, štít (tarče) se zmenšil; výzbroj doplňovala dýka, také palcát, nebo sekyra.

Palcáty z 15. stol. Původně sloužily jen k boji, později také jako odznak velitelů

Změny zaznamenal také meč, jehož čepel se postupně prodlužovala a zužovala do špice. Prodlužoval se také jílec, aby jej voják mohl přidržovat a ovládat zbraň i druhou rukou. Takový meč ovšem znamenal vyloučení ze středověkých zvyklostí, protože kdo přidržoval meč levicí, aby se jím rozehnal k ráně, nemohl nést štít, hlavní vizitku a pýchu feudálního jezdce. Snad i proto trvalo dlouho, než se meč pro jednu a půl ruky v rytířově výzbroji pevně ujal, a v různých zemích po celé Evropě mu dlouho říkali „bastard“.

Jedenapůlruční meč zvaný „bastard“

Proti klasickým rytířským vojskům stály od dvacátých let 15. stol. husitské armády. Ty sestávaly především z pěších bojovníků, nosících drahou zbroj jen zřídka; dostatečnou ochranu jim poskytovaly bočnice bojových vozů. Husitské specifikum v podobě vozové hradby má svůj původ ve vojenství jihovýchodní Evropy. Žižka a další husitští vojevůdci ji přivedli k vrcholu dokonalosti.

Replika husitského bojového vozu. Zdroj: Wikipedie

Výzbroj husitských bojovníků tvořily sudlice, řemdihy, upravené selské nářadí (především typické cepy), pak kuše a velké štíty, pavézy. Velitelé husitů kladli velký důraz na tehdejší technickou novinku – palné zbraně. Střelba z primitivních „práskaček“ občas dokázala prorazit „cesty a průchodiště“ v šicích nepřátel, především ale plašila rytířské koně.

K husitským vojskům patřilo i jezdectvo, složené hlavně z nižší šlechty. Nebylo příliš početné a jeho hlavní úkoly spočívaly v průzkumu, špízování či pronásledování poraženého nepřítele.

Již za husitských válek nosili rytíři běžně celoplátové zbroje

Katar = kacíř

V 11. století v jihozápadní Francii vznikl náboženský směr, který měl původ v naukách východních učenců a bulharských bogomilů (těch, kteří jsou milováni Bohem). Myšlenky nové věrouky se značně lišily od katolických dogmat, a během 12. stol. je přijímal prostý lid i šlechta.

Pro tyto „dobré křesťany“, jak se sami nazývali, se ujalo pojmenování „kataři“ – slovo, které je odvozeno z řečtiny pro význam „čistý“.

Prosperující náboženská komunita se záhy stala trnem v oku církevních hodnostářů, kteří proti katarům iniciovali v l. 1208 –1229 křížovou výpravu. Nicméně poslední katarský hrad padl až r. 1255. Průvodním jevem této vleklé kampaně byla zvěrstva, páchaná křižáky na civilním obyvatelstvu.

Pojmenování zastánců „neoficiálního“ náboženského směru pak obohatilo češtinu o výraz – kacíř.