Život Vikingů: od osídlení až po námořní plavby

Vikingové osídlili úrodné Grónsko

Slovo viking je nepochybně severského původu. Základ s největší pravděpodobností tvoří označení fjordu – vík. Viking byl tedy zřejmě „ten, kdo se zdržuje v zátokách“. Soudobé franské kroniky označují Vikingy jako Normany, Němci jim říkaliAscomanni (jasanoví muži, zřejmě podle materiálu na ratiště kopí), Irové Lochlannach, Finové Ruotsia Arabové Majdus (pohanští čarodějové).

Vikingové s charakteristickou výzbrojí
Foto: Šárka Bejdová

Severští piráti koncem 10. stol. osídlili Grónsko. Název ostrova Groenland čili „Zelená země“ měl své opodstatnění – Evropa v té době opět prožívala období tzv. malého pluviálu, dlouhodobého oteplení, které umožnilo pěstovat i v Británii kvalitní vinnou révu. Skandinávské přístavy v zimě nezamrzaly, pobřeží Grónska bylo zelené a poměrně úrodné, umožňovalo dobrý lov i rybolov. Grónsko se ocitlo v izolaci až po staletích, kdy se klima ochladilo, a způsobilo zkrácení námořních tras.

Jisté štěstí v neštěstí mělo Irsko, jemuž vikinské nájezdy zprostředkovaly spojení s ostatním světem. Navíc zde seveřané položili základy měst, včetně Dublinu.

Plavili se na dračích lodích

Ke všem výbojům sloužily seveřanům jejich lodě. O počátcích lodního stavitelství ve Skandinávii svědčí skalní rytiny již z doby bronzové. Plavidla seveřanů znali i Římané, a o tom, jak vypadaly lodě v raném středověku, si již můžeme udělat dobrou představu díky nálezům několika dochovaných exemplářů a vraků.

Zrekonstruovaný drakar z dánského Huginu
Archiv Edgara Pachty

Vikingové používali podlouhlé lodě se zdviženou přídí a zádí. Nejznámější a největší z jejich druhů je drakar (dračí loď, dánsky drageskibe), jemuž dala jméno vyřezávaná dračí hlava na přídi. Takové hlavy se zvýrazňovaly pestrými barvami a někdy i zlatem. Měly nejen magický význam, ale také zastrašovaly nepřítele.

Lodě panovníků a předáků zdobily bohaté, často zlacené řezby. Také plachty tvořily sešívané různobarevné pásy. Barevností se vyznačovaly rovněž štíty zavěšené na bocích lodí (např. známý drakar z Osebergu měl štíty střídavě žluté a černé barvy).

Ovšem zdá se, že Vikingové nebyli zdaleka tak zdatní mořeplavci, jak se dnes traduje. Drželi se pokud možno břehů a na volné moře vyplouvali jen velmi neradi. Jeden z nejodvážnějších severských plavců, svatý Olaf (jinak raubíř a zabiják) při svých plavbách kopíroval pobřeží, a někdy postupoval dokonce po souši.K rychlejším přesunům používali severští náčelníci a elitní bojovníci koně, které také transportovali na svých lodích.

Zdaleka to nebyla snadná záležitost. S přepravou koní experimentovali např. v r. 1963dánští badatelé, s využitím napodobeniny lodě z Ladby. Jedná se o plavidlo s mimořádně mělkým ponorem a nízkými bočnicemi, umožňujícími koním snadno vyskočit na pobřeží nebo mělčinu. Mělký ponor však nesliboval stabilitu na otevřeném moři, z čehož mohlo plynout nebezpečí i pro koně. Nejspíš tedy k přepravě zvířat sloužily velké lodě, dodatečně vybavené nástavbami, stoupačkami a rampami.

Vzácná fotografie z rekonstrukce transportu koní v r. 1963
Archiv Edgara Pachty

Taková „zásobovací“ plavidla byla pravděpodobně součástí armády Viléma Dobyvatele, který r. 1066 dobyl Anglii. Základ vojska normanského vévody totiž tvořila – těžkooděná jízda.

Sasové proti Normanům

Do 11. stol. Sasové a Skandinávci v Anglii vytvořili velmi blízké etnikum. Jejich pěší vojsko se však mělo brzy střetnout s obrněným rytířským jezdectvem bastarda Viléma z Normandie. 

Páteř saských vojsk původně tvořily osobní družiny náčelníků. Později se z nich stalo jádro specializovaných bojovníků, huskarlů (huescarles) – osobních strážců krále, později také velmožů.

Král se svou gardou nemohl být všude, takže zodpovídali za lokální obranu velmoži (Jarlové, eorls). V případě ohrožení svolávali domobranu (fyrds) tvořenou svobodnými rolníky nebo živelnou hotovostí. Domobranci si nemohli dovolit drahou výstroj, proto je posilovali žoldnéři.

Souboj v sedle
Foto: Šárka Bejdová

Anglosaští bojovníci používali koně víceméně jen k přesunům, pak bojovali bez nich. Výzbroj měli kvalitní, ochranné zbroje však nosili jen vzácně – o čemž svědčí i dobová vyobrazení.

V bojích nejčastěji využívali meče, kopí a sekery

Výzbroj anglosaských válečníků se příliš nelišila od vikinské. Meč na počátku středověku nebyl tak rozšířený. Jednalo se o drahou zbraň, kterou vlastnili především zámožnější jedinci. Sloužila jim k tomu, aby zasadili poslední ránu protivníkovi, předtím zraněnému kopím.

Nejlevnější, proto i nejběžnější, bylo kopí. Pro Vikingy to byla třetí nejdůležitější zbraň (po meči a sekeře), s hrotem elegantního tvaru a s tulejí pro nastrčení na dřevěné ratiště.

Délka kopí se pohybovala od cca 2,5 do 3 m. Ratiště tlusté kolem 2,5 cm se ke konci zužovalo, a víme, že k jeho výrobě sloužilo jasanové dřevo – tak běžné, že výraz askrse stal synonymem pro staronorské slovo spjót.

Kopí s křidélky, používané seveřany i Sasy

Pak využívali několik variantvrhacích oštěpů délky kolem 1,5 m, z nichž angon měl dlouhý kovový řap, podobně jako římské pilum. Dále širočiny, těžké sekery s dlouhým obouručním toporem. K boji na dálku sloužily luky.

Staří Sasové používali sekerku francisku (nazvanou tak podle Franků, kteří si ji oblíbili), lehkou házecí zbraň, kterou její majitel často nosil uvázanou k dlouhému provazu, a po hodu ji stáhl k sobě.

Franciska

Oblíbenou zbraní byl sax (též seax nebo scramasax), bojový nůž starogermánského původu, používaný od doby stěhování národů po časy vikinských nájezdů. Kratší saxy měřily asi od 7 cm do 35 cm, delší 75 cm i více.

Od saxu se zřejmě odvodilo pojmenování germánského kmene Sasů – alespoň jejich hlavní bůh Saxnot byl v anglosaské mytologii legendárním prapředkem Sasů. Nosili ho i k běžnému oděvu nejen muži, ale také ženy, a systematicky trénovali zacházení s touto zbraní. Několik exemplářů saxu nalezli archeologové i na našem území.

Ani saské štíty se příliš nelišily od seveřanských. Byly okrouhlé, zpočátku o průměru cca 45 cm – aby nepřekážely nájezdníkům při jejich rychlých akcích. Po kolonizaci Anglie se zvětšovaly, nakonec kopírovaly mandlovitý tvar, známý u Normanů.

Přilby Vikingů, Sasů apod.byly účelové, kónického tvaru, pro náčelníky zdobené koňskými žíněmi nebo peřím (tzv. „okřídlené klobouky“). Nikdy je nezdobily rohy! Ty k přilbám Germánů přidali až kolem poloviny 19. stol. němečtí vlastenečtí studenti, kteří je považovali za historické.

Vikinský langsax s kostěnou rukojetí

Do válčení se zapojili i Irové

Podobně jako Sasové, rovněž keltští Irové čelili skandinávským nájezdníkům zpočátku chabě a nejednotně. Základem irských vojsk byli  Ceithearn (anglicky Kern), lehcí pěší harcovníci, kteří před útokem obtěžovali nepřítele střelami. Jejich běžnou výzbroj tvořilo kopí (gae) nebo meč (claideamh), dlouhá dýka (scian), luk (bogha) a sada oštěpů nebo šipek (gá-ín). Postupně irští bojovníci přejímali od vikinských nájezdníků kroužkové odění.

Normanský mandlový štít. Dekorace v podobě stylizovaných ptáků se tehdy těšila oblibě