Z historie evropského meče – díl 2.
Role meče během pasování na rytíře
Středověký šlechtic byl v dětství vyslán z domova, aby žil na dvoře nějakého velmože jako páže. Trvalo mnoho dalších let, než se mohl stát panošem a nakonec i vznešeným rytířem.
K povýšení panoše na rytíře sloužil ceremoniál zvaný pasování. Zpočátku panoš obdržel symbolický políček na tvář či ránu na šíji. Tehdy rytíř naposled strpěl, aby ho někdo uhodil. Časem se obřad stal složitějším, a políček nahradilo poklepání mečem na ramena. Český výraz poukazuje na to, že rytíř při obřadu obdržel ozdobný pás. Pasování se odehrávalo během významných náboženských svátků, častěji ale před bitvou nebo po ní. Obřad znamenal vstup do bratrstva elitních válečníků.
Rytířův meč byl mnohem víc než zbraň – byl to odznak rytířství. Při obřadu pasování obdržel rytíř nový meč společně s pochvou a opaskem, aby jej už nikdy neodložil.
Rytíři v turnajových zbrojích ze 14. stol. (Společnost Štvanci)
Meč jako nástroj trestního práva
Již od časů Karla Velikého vystupoval v západním soudnictví meč jako nástroj i symbol spravedlnosti. V Sasku se tato právní zvyklost zachovala až do 13. stol.
Románský meč, 11. – 12. stol.
V případě, že dva znesváření šlechtici nechtěli svůj spor řešit jinak než mečem, konal se soud pod širým nebem, za svítání, na pahorku korunovaným lipami. Tehdy se v přítomnosti soudců a zeměpána oba sokové střetli v plné zbroji s mečem v pravé a štítem v levé ruce. Kdo v souboji zvítězil, vyhrál spor. V případě, že se obžalovaný nedostavil bez řádné omluvy, dal tím najevo svou vinu. Žalobce pak zvítězil v boji náznakovém – dvakrát sekl a po třetí bodl mečem do prázdna, jako by dobíjel neviditelného soupeře.
V Německu sloužil meč i jako popravčí nástroj. Naopak v Čechách se trest stětím mečem až do 10. století neprováděl. I přes to meč sloužil často jako nástroj politických vražd a masakrů.
Templářský rytíř s mečem, 12. – 13. stol. (Cech Terra de Selinan)
Od sekání k bodání
Později se mečem běžně stínalo i u nás. Jedno z nejznámějších popravišť bylo v Praze na Petříně. Není divu, neboť do 14. století byl meč sečnou zbraní. Dobové zprávy jistě nepřehánějí, když hovoří o lidech rozsekaných pádnou dvoubřitou čepelí meče. Za hodnověrné lze považovat kresby useknutých hlav a končetin na stránkách kronik.
Meč se drží za jílec, který se skládá z hlavice, rukojeti a záštity, jež chrání ruku a tím mu dodává tvar kříže. Po celý středověk držel rytíř rukojeť meče plnou pěstí. Rány zasazoval shora ze vztažení silou ramene, nebo krátkým sekem s rukou ohnutou v lokti, jindy šikmým úderem ze strany. Takové rány byly spíš přímé, udílené vší silou. Meč nekroužil v šermířských křivkách, ale dopadal. Způsob uchopení rukojeti a technika boje zůstávala v podstatě stejná, nehledě na jisté změny ve tvaru hlavice a záštity.
Meč pro jednu a půl ruky, 14. stol.
Změna přišla až během 14. stol. Tehdy se čepel meče ke špičce zúžila, prodloužila (na 100 cm a více) a významu nabyl hrot, schopný proniknout mezi spáry plátování. Kroužkovou zbroj rytířů totiž nahrazovala zbroj plátová.
Zhruba ve stejné době se na bojištích objevil nový, čím dál nebezpečnější protivník rytířů – pěchota. Zprvu podceňovaní „blátošlapové“ šokovali rytíře tím, že ignorovali dosud zažitá pravidla boje. Přepadali feudální jezdce v soutěskách, využívali močálů a vodních toků. Proti rytíři, ohánějícímu se mečem, použil pěšák halapartnu – prodlouženou sekeru, s níž zneškodnil rytířova koně, stáhl jezdce ze sedla a na zemi ho dobil.
Na rozdíl od jezdce měl pěšák obě ruce volné, takže jimi mohl držet ratiště halapartny, stejně jako rukojeť meče. Často bojovali pěšmo i rytíři. Proto se od počátku 14. stol. rozšiřoval typ meče s prodlouženým sloupkem, který se dal přidržovat a řídit levou rukou, držící hlavici a část jílce. Vznikl meč pro jednu a půl ruky, dlouho zvaný „bastard“. Byl to předchůdce dvouručních mečů, typických pro období renesance.
Podle knihy L. Letošníkové Zbraně, šerm a mečíři (Praha 1983).
Komentáře