Italský kord Jacopo, první polovina 17. století
Renesanční kord první poloviny 17. století. Nejdříve používán v Itálii a později rozšířen do celé západní Evropy. Čepička nýtu s hlavicí soudkovitého tvaru přechází v rukojeť, která je tvořena okrasným železným prstýnkem a dřevěnou rukojetí potaženou hladkou kůží. Ruka je u rovné záštity chráněna esovitě zahnutými záštitnými oblouky a u rikasa, které šermíř svírá prsty (ukazováček leží přes záštitu), též chráněna záštitnými prstenci, které tak tvoří celkovou strukturu koše kordu. Kovaná čepel je vybroušena do oboustranného ostří s černým žlábkem, který též čepel odlehčuje. Určeno převážně na historický a scénický šerm. Více informací...
Italský kord Jacopo, první polovina 17. století
Třída B dle klasifikace zbraní na šerm
- Celková délka cca 1150mm
- Délka čepele včetně rikasa cca 960mm
- Délka rikasa cca 80,3mm
- Profil čepel u koše cca 29x5mm
- Délka žlábku na čepeli cca 382mm
- Délka záštity cca 275mm
- Délka rukojeti včetně krčku hlavice a kovových kroužků cca 118mm
- Hlavice je cca 73mm dlouhá a má průměr cca 39mm
- Odhadovaná orientační hmotnost cca 1500g
Kord je poboční zbraň s poměrně dlouhou, úzkou a nejčastěji oboustranně broušenou čepelí. Jeho využití spočívá převážně v bodání, ale lze jím občas i seknout. Vrcholnou dobou kordů byla renesance. Tato zbraň je nerozlučně spjata s vývojem šermu a obráceně, vývoj šermu je nerozlučně spjat s kordem. Renesance přinesla rozkvět umění šermu a s ním i šermířských škol. Její vliv se brzy přelil z Itálie do západní Evropy a přes Alpy na sever a prohloubil tak rozšíření bodných zbraní do dalších oblastí. Kord přitom nezůstal jen šlechtickou a soubojovou zbraní, nýbrž se propracoval i do vojenské výzbroje. V 16. a po větší část 17. století jim byli vyzbrojeni pěšáci a nelze si představit mušketýra nebo pikenýra bez poboční zbraně, kterou potřeboval pro boj zblízka. Typologicky je hlavním rozpoznávacím znakem kordu vývoj ochrany ruky. Již v první polovině 16. století se zejména v jižní Evropě začaly vyskytovat zbraně se záštitou, od níž odbočoval úponek spojený s hlavicí, čímž vznikl uzavřený záštitný oblouk. Tento typ se velmi rozšířil a ke konci 16. století zcela převážil. V posledních desetiletích 16. století se také plně rozvinula ochrana ruky. Od záštitného koše odbočovaly na obě strany postranní úponky a horní i dolní část záštity byly zabudovány do komplikovaného systému záštitných oblouků. Na přelomu 16. a 17. století vznikl další prvek posilující ochranu ruky před protivníkovou čepelí. Soupravu doplnily záštitné listy, které nahradily úponky před záštitou na straně čepele. Podobný ochranný systém ruky se hojně vyskytoval také na rapírech. Rapír byla zbraň výrazně civilního a ještě spíše soubojového charakteru. Od kordu se odlišovala jen nepatrně. Obecně by se dalo říci, že čepel rapíru měřila na délku o něco více než čepel kordu. Navíc byla ještě užší a opatřena dvěma nebo i více ostřími, což znamená, že se hodila výlučně k bodání a v žádném případě k sekání.
Použitý materiál: Pružinová Ocel 54SiCr6 vhodná na výrobu čepelí, kaleno na 54-56 RCW, výhodou této oceli je vysoká houževnatost.
Zdroj:
- Vladimír Dolínek, Jan Durdík – Historické zbraně
- Eduard Wagner – Třicetiletá válka
Pochva s páskem a závěsníkem na kord z hovězí kůže o síle 3mm, mořená do černé barvy a ošetřena speciálním roztokem odpuzujícím vodu. Odložení závěsníku zbraně před bojem umožní šermíři zbavit se pochvy, která by mu překážela při pohybu nohou během souboje. Závěsník a upevňovací řemen jsou háčky zasunuty do oček na opasku a dají se jedním pohybem ruky odstranit.
Tento výrobek je ručně vyráběn z pravé usně. Jedná se o čistě přírodní materiál. Drobná odlišnost barvy a textury povrchu jsou jeho přirozenou vlastností. Tyto drobné nedokonalosti nikterak nesnižují užitnou hodnotu produktu. Každý kus je tak do jisté míry originál.
Vzhledem k ruční finalizaci se kus od kusu může ve svých parametrech lehce odlišovat. Vyrobeno v Čechách.