Nože na dopisy

Nože na dopisy

Nože na dopisy jsou produkty doby, kdy komunikace byla mnohem slavnostnější, než je tomu dnes. Zpočátku hlavní úlohou tupého nože bylo rozřezávání jednotlivých stránek knihy ponechané nezastřižené tiskárnami. Postupně se však tyto nože staly důležitým nástrojem módního stolního vybavení, který pečlivě a úhledně otevřel korespondenci.

Nože na dopisy se vyráběly z široké škály materiálů – zlato, stříbro, slonovina, kost, mosaz a bronz. Viktoriánské nože na dopisy byly vždy navrženy tak, aby byly obdivovány i užitečné. Byly posázeny drahokamy a polodrahokamy. Úchyty připomínaly vše od rukojeti mečů až po hlavy mýtických zvířat. Středověké nože na dopisy byly často navrženy tak, aby připomínaly miniatury mečů.

Nabyly svého významu především v 19. století a brzy i ve 20. století díky své jednoduchosti a praktičnosti. Byly dostupné na každém rohu. Nabízely se jako propagační dary bank, novin, sléváren, koželužen apod. Během 40. let řada společností nabízela nože na dopisy ve formě vojenské pušky s bajonetem. Bronzový obsah byl vyleštěn a bajonet sloužil jako čepel pro řezání obálek. Mnoho míst přijalo podobné verze jako suvenýry pro turisty, zejména na historických vojenských místech.

Nůž na papír nebyl nůž na dopisy

Nože na papír se běžně objevovaly na mnoha stolech během regentství. Nože na papír nebyly stejné jako nože na tužky, ani nebyly vyrobeny za účelem otevírání dopisů. Inspirací pro nože na dopisy by se však staly v letech po rozšíření používání lepicích obálek.

Nože na pera sahají až do středověku. Používaly se k ořezávání hrotů brk sloužící na psaní. Většina nožů na pera měla krátké, ostré nože s ostrým hrotem.

V 18. století byl papír v Anglii široce dostupný. Vývoj populace rostl a tím i její gramotnost. Koncem tohoto období bylo při tisku knih, novin, časopisů a brožur používáno obrovské množství papíru. Současně se zlepšovaly tiskové procesy, takže bylo možné vytisknout více stránek na každou stranu velkého listu papíru při každém průchodu tiskovým lisem, čímž se urychlilo dokončení každého běhu tisku. Tyto velké listy byly poté sklopeny dolů, takže stránky v knize nebo časopisu byly ve správném pořadí čtení. Jakmile byly všechny tyto složené listy spojeny do dokončeného textového bloku, byly přední okraje a horní okraje oříznuty, aby se odstranily záhyby, a dokonce i okraje před vázáním knihy. Knihy byly i nadále ručně tištěny a sestavovány, až do druhé poloviny 19. století, kdy byla velká část procesu tisku mechanizována. Během regentství byly okraje bloku textu ručně oříznuty a často se stalo, že některé z těchto záhybů unikly zastřihovači.

Lidé, kteří v 18. století četli mnoho knih, novin, časopisů nebo brožur, často zjistili, že v listech bylo několik záhybů, které nebyly při vázání rozřezány. Nože na pera byly původně používány k řezání těchto záhybů. Avšak díky krátké ostré čepeli se s noži špatně manipulovalo. To mělo za následek roztržení okrajů.  Aby byl proveden hladký a rovnoměrný řez, byla zapotřebí hladká zaoblená hrana. Tím byl vytvořen nůž na papír. V posledních deseti letech 18. století se vyvinul nůž s dlouhou, širokou čepelí se zaoblenými hranami a zaoblenou tupou špičkou.

Čím hladší byl povrch nože na papír, tím snazší bylo oříznutí záhybů na listech knih bez poškození papíru. Proto nejlepší nože byly vyrobeny ze slonoviny, kosti nebo perleti. Nože na papír však byly také vyrobeny z vysoce leštěných tvrdých dřev, jako je eben, lignum vitae, ořech, mahagon a palisandr. Před přelomem 19. století byl papírový nůž téměř vždy součástí kompletní sady stolního příslušenství.

Správná technika jak použít nůž na papír k oříznutí záhybů ve volných listech papíru, byla stejná jako technika, která byla použita k oříznutí záhybů v listech v knize. Nůž na papír by měl být vždy umístěn uvnitř přehybu, který má být vyříznut, s celou délkou čepele proti přehybu. Čepel by pak měla být pevně a rovnoměrně přitlačena proti záhybu, dokud se papírová vlákna nevrátí. Pohyb by měl být vždy plynulý a stálý, protože jakýkoli pilový nebo sekací pohyb bude pravděpodobně mít za následek zubaté nebo natržené okraje. Plochou čepel nože lze použít k naostření záhybu v záhybu v listech knihy, stejně jako při skládání volného listu papíru před řezáním. Ostřejší záhyby povedou k čistějšímu řezu.

Předpokládá se, že k otevírání dopisů se používaly nože na papír, podobně jako se dnes používají nože na dopisy. Většina dopisů se psala téměř po celé ploše listu papíru, pouze malá oblast byla prázdná pro adresu, když byl dopis hotový, byl složen a zapečetěn. Kdyby byl k otevření takového dopisu použit nůž na papír, jistě by papír poškodil. Ani k otevření pečetě nemohl být použit nůž na papír, neboť zaoblená čepel a špička byly příliš silné. Ve skutečnosti se použil úplně jiný nůž – „mazací nůž“. Tento nůž je malý s ostrou zakulacenou špičkou zasunutý do rukojeti. Tyto „mazací nože“ byly použity k jemnému oškrabávání inkoustu z papíru, když došlo k chybě.

Ačkoli nebylo zvykem otevírat dopisy noži na papír, ve 2. polovině 19. století se staly prototypem nového psacího příslušenství. Hlavním rozdílem mezi nožem na papír a nožem na dopisy je šířka a špička čepele. Čepele nožů na dopisy měly tendenci být užší než nože na papír a špičky čepelí nožů na dopisy jsou obvykle více špičaté.

Přestože se jim říkalo „nože“, jejich čepele byly tak tupé, že nebyly vůbec nebezpečné, takže nemohly být považovány za zbraně.