Evropské plátové zbroje od renesance po baroko

Od poloviny 14. stol. se přes kroužkovou zbroj stále častěji navlékaly kovové pláty, které zpočátku kryly holeně a kolena, později i ruce, ramena a hruď. Krátce před husitskou revolucí se tak vyvinula plná plátová zbroj, jejíž součást tvořila přilba se sklopným hledím.

Plátovou zbrojí se chránili rovněž zámožnější příslušníci pěchoty (např. městské milice), v 16. a 17. stol. pak především pikenýři. Pěchotní zbroj většinou postrádala ochranu nohou, která by omezovala pohyb majitele.

Masivní zbroj tvořily ocelové pláty

Ačkoliv role feudální kavalerie na válečné scéně upadala,  její ochranná zbroj se zdokonalovala. Od konce 15. stol. již byli všichni rytíři od hlavy až k patě oděni do masivní zbroje zhotovené z ocelových plátů s bezvadně zpracovaným povrchem. Mnoho takových brnění (většinou spíš romantických napodobenin, než originálů) vidíme dnes i na našich hradech a zámcích, a přestože působí dojmem nemotornosti, opak je pravdou.

Dávní řemeslníci vstřebávali zkušenosti svých předchůdců a museli znát anatomii lidského těla, takže vyráběli zbroje o váze 20 až 45 kg, které jejich nositelům umožňovaly maximální volnost pohybu. Kolem 60 kg i více vážily turnajové zbroje, které ovšem sloužily jen na tuto sportovní exhibici.

Rytíř v kompletní zbroji z poloviny 15. stol. Tělo koně je chráněno kroužkovou zbrojí, hlava ocelovým plátem. Postupně se prosazovaly kompletní plátové zbroje pro koně (tzv. bardy), které vymizely po polovině 16. stol.
Původní akvarel: Edgar Pachta

Na rozhraní středověku a novověku se již z feudálních „domobranců“ stávali žoldnéři, sloužící podle přesně stanovených podmínek. Jejich družiny slučovali panovníci do setnin nebo rot.

Jak se oblékala plná zbroj

Ke konci 15. stol. patřily k nejlepším v Evropě italské zbroje, vyráběné především platnéři z Milána. K nejvěhlasnějším patřila rodina Missaglio. Pozadu ovšem nezůstávali ani platnéři z jihozápadního Německa, kteří produkovali elegantní zbroje „gotického“ typu.

Na počátku 16. stol. platnéřské řemeslo dosáhlo svého vrcholu, takže již nebylo možné vymyslet nové a dokonalejší části zbroje. Přesto se řemeslníci snažili poskytnout svým zákazníkům co nejlepší způsob, jak dodat plechům co největší odolnost, aniž by se tím zvýšila jejich hmotnost.

Začali na povrchu plátů vytvářet husté žlábky neboli kanely. Tím vznikl typ zbroje, který si oblíbil „poslední rytíř“, císař Maxmilián I. (1459–1519), a podle něj se začala nazývat zbroj maxmiliánskou. Kanelované zbroje byly však drahé, takže do první čtvrtiny 16. stol. vymizely.

Plnou plátovou zbroj si každý rytíř před bojem oblékal na spodní polstrovaný oděv, za pomoci sluhů. V prvé řadě mu navlékli náprsní a zádový plech, pak nákrčník, k dolní části předního plechu si připnul šůsky, chránící přední část stehen. Následovaly plátové nohavice, boty a rukávy s nárameníky. Na hlavu si posadil uzavřenou přilbu s hledím, ozdobenou péřovým chocholem. Jako poslední součást brnění si jezdec navlékl železné rukavice.

Německá plná plátová zbroj z počátku 16. stol.

Legendární Slezan

Na přelomu 15. a 16. stol. již plátové zbroje dosáhly samého vrcholu dokonalosti. Svědčí o tom i následující příběh.

Na podzim 1529, kdy Osmané poprvé obléhali Vídeň, zajali před branami města jistého praporčíka jménem Kryštof Zetlic z Gersdorfu – Slezana, jenž bezvadně mluvil česky. Byl to muž mohutné postavy a výborné fyzické kondice, který vynikal v turnajích a jiných rytířských kratochvílích.

Když 23. září 1529 po hrdinském zápasu s velkou přesilou Turků ztratil koně a meč, padl do zajetí. Turci obdivovali jeho exhibici v plné zbroji, když si před nimi lehl na zem, bez pomoci vyskočil a vyšvihl se jedním skokem na mezka a pak na bujného, vyhazujícího koně. V trysku na koni pak vyhodil do výšky vrhací kopí, aby je vzápětí znovu chytil. Turci nevěděli, jak z něj sundat dokonalé brnění. Teprve na přání samotného sultána Sulejmana a po ujištění, že neutrpí újmu na životě, ukázal tlumočníkovi dva šrouby na boku zbroje. Osmané si mladého zajatce velmi vážili a po ukončení obléhání ho propustili.

Nástup odlehčených zbrojí

Vojenská služba u kavalerie byla snem každého mladého šlechtice. Ne každý si však mohl dovolit nákladnou zbroj a patřičného bojového koně. Proto v druhé polovině 16. stol., nejprve ve Francii, začali vznikat – švališéři. Jednalo se o rytíře  v lehčích brněních a na koních menších proporcí.

V náboženských válkách druhé poloviny 16. stol. se nejvíce prosadili němečtí „černí rejtaři“, které do svých služeb lákali jak francouzští, tak i španělští generálové. Jezdci nosili černěné půlzbroje charakteristické tím, že sahaly pouze ke stehnům, zatímco zbytek nohou chránily vysoké škorně. Díky své lehčí zbroji jezdili rejtaři na mrštnějších koních a navíc bojovali s modernějšími zbraněmi – pistolemi a později také s ručnicemi, díky nimž se začali nazývat arkebuzíři.

Důstojník benátských arkebuzírů, kol. 1700. Má útočnou přilbu a kyrys se šosy – vše s černěným povrchem a ozdobnými vybrušovanými pásy
Původní akvarel: Edgar Pachta

Kyrysníci třicetileté války

Zhruba ze stejných pohnutek a v téže době, jako švališeři, vznikla další kategorie jezdectva – kyrysníci. Od počátku 17. stol. byla pro ně typická tříčtvrteční plátová zbroj bez ochrany lýtek. Základní varianta zbroje vážila kolem 12 kg, ačkoli spolu s dalšími komponenty (např. zesilujícím náprsním plátem) mohla ztěžknout až na 42 kg. U zbrojí té doby se již hledělo méně na zdobnost – o to více však na bezpečí majitele před nastupujícími palnými zbraněmi.

Tříčtvrteční zbroj z první poloviny 17. stol.

Kyrysníci během třicetileté války odkládali části své zbroje, až jim zůstal jen kyrys a přilba. Prosadili se jako těžká, úderná kavalerie, která s posledními atributy rytířské zbroje ve Francii přijížděla ještě do bitev I. světové války.

Přilba, šišák polsko-litevských husarů. Ozdobná křídla se k starším helmám přidělávala od počátku 18. stol.

Specifické plátové zbroje nosilo zhruba od počátku 17. stol. do hloubky věku následujícího polsko-litevské „husarstvo“. Tento druh zbraně by si ovšem zasloužil samostatné pojednání.