Vývoj kroužkové zbroje

Již staří Keltové znali a používali ochrannou zbroj v podobě kroužkového pancíře. Navíc se mnozí odborníci domnívají, že Keltové, kteří prosluli mj. jako vynikající metalurgové, kroužkový pancíř vynalezli. V takřka nezměněné podobě jej od Keltů neboli Galů přejali Římané, kteří mu dali název lorica hamata.

Lorica hamata s přídavným dílcem a ozdobnou sponou

Tvarově tato zbroj napodobovala kratší tuniku bez rukávů a byla doplněna dílcem, zesilujícím ochranu zad a ramen, spínaným na hrudi. Pletivo bylo podloženo kůží nebo látkou. V prvních staletích našeho letopočtu získávala ochranná zbroj římských vojáků na významu.

Kroužková tunika mohla sahat až ke stehnům a byla běžně doplněna rukávy plné délky. Pod ni se oblékala vycpávaná kazajka. Objevují se také první kroužkové kapuce. Kombinovanou kroužkovo-plátovou zbrojí chránící nejen jezdce, ale i koně byli vystrojeni těžcí katafrakti, které Římané a následně Byzantinci zavedli po vzoru Parthů a Sásánovců.

V temných časech

Po zániku Západořímské říše se Evropa propadá do dlouhých let chaosu, kterou již středověcí kronikáři nazvali „temnými časy“ (Dark Age). Takřka žádnou ochrannou zbroj tehdy nenosili Germáni ani Slované, a pokud se několik exemplářů objevilo, pak je vlastnili jen zámožní jedinci.

Římští legionáři z 1. – 3. stol. n. l. Tři z nich v popředí mají na sobě kroužkové loriky
Foto: Edgar Pachta (Legio X Gemina)

Poměrně kvalitními zbrojemi disponovali Avaři, Pečeněgové a vůbec příslušníci dalších kočovných národů z východu. Šlo však většinou o ochranné prvky, zhotovené z kovových lamel nebo kožených řemenů.

Ochrannou zbrojí byli velice dobře vybaveni Vikingové. Používali kroužkové košile (podle některých pramenů dokonce dvojí, navlékané přes sebe) i pancíře z kovových pásů a kroužkového pletiva. Tito drsní válečníci z Norska a Dánska na svých hbitých drakarech podnikali objevitelské a obchodní cesty, často však jen obyčejné loupeživé nájezdy, sahající od Irska a Ruska až po Středomoří a pobřeží Ameriky.

Útlum kroužkových zbrojí v Evropě lze odůvodnit nejen myšlením válečníků, kteří ochrannou zbroj často považovali za zbytečnou přítěž a prostředek k podlomení bojového ducha, ale také úpadkem řemeslné výroby v období po zániku římské říše. S koncem prvního tisíciletí našeho letopočtu se však situace začíná měnit: kroužkové zbroje se vracejí na scénu.

Zbroj sv. Václava

Ačkoli franští jezdci v tomto období dávali přednost koženým kabátcům pokrytým kovovými šupinami či destičkami, neznamená to, že evropští řemeslníci „zapomněli“ na výrobu kroužkových zbrojí.

Navíc mnozí současní odborníci uvádějí, že technologii výroby kroužkového pletiva znali také řemeslníci Velké Moravy. Může o tom svědčit především tzv. zbroj svatého Václava, která se skládá z košile pod kolena s dlouhými rukávy a z „pláštíku“ s límcem, který měl chránit krk a zesilovat ochranu ramen.

Zbroj byla vyráběna klasickým řetězením kroužků „čtyři na čtyři“, každý kroužek byl nýtován. Kroužková košile váží 10 kg, pláštík asi 1 kg, což dohromady nepředstavuje velkou zátěž, zejména když majitel této drahé zbroje – snad skutečně kníže Václav – měl bojovat převážně v sedle. Kroužkový závěs (barmice) byl také doplňkem přileb.

Ruský družiník z 10. stol. Vikinský vliv je zde evidentní …
(Sběratelská figurka; archiv Edgara Pachty)

Zlatý věk rytířstva

Základní údernou silou středověkých vojsk na Západě, na Rusi a na Východě tvořila těžkooděná kavalerie, jejíž výzbroj a výstroj odpovídala požadavkům boje v koňském sedle. Jezdec nosil kroužkovou košili sahající nad kolena, s rukávy zakončenými pěstnicemi a s kapucí, pod níž se nasazovala prošívaná čapka.

Běžně se také nosily kroužkové nohavice. Celý komplet vážil 15–20 kg. Kroužková košile neboli hauberkse obvykle navlékala přes prošívanici (spalnieř), jejímž úkolem bylo pohltit energii úderu a chránit tělo před pohmožděním. Pokud kroužkové košile nosili pěšáci, pak byly obvykle s krátkými rukávy.

Dnešní historici shodně hlásají, že západním zbrojím se přinejmenším vyrovnaly – a často je i převyšovaly – zbroje bojovníků středověké Rusi, zejména z mocného Novgorodu. Jejich kroužkové košile byly již ve 13. století běžně zesilovány kovovými plátky poskládanými na způsob šupin.

Kroužková košile vážila mezi 5 a 10 kg, v závislosti na délce. Navíc se začaly objevovat zbroje tvořené kombinací kroužků a plátů (viz článek o východních zbrojích), stejně jako kroužkové i plátové rukavice, manžety či holenice.

Nedílnou součástí rytířské zbroje 13. a 14. stol. byly kroužkové nohavice nebo punčochy

Dál na Východ

Je zarážející, že kroužkové zbroje ještě za 1. křížové výpravy údajně nenosili Byzantinci, přestože technologii jejich výroby znali jejich muslimští soupeři – Arabové, později také seldžučtí Turci a egyptští mamlúci. Následovali osmanští Turci, Tataři, v 16. a 17. stol. uherští a polští jezdci, ještě za napoleonských válek Čerkesové, Gruzínci a další bojovníci z podhůří Uralu a Kavkazu.

Kazašský bojovník na fotografii z druhé poloviny 19. stol.
Archiv Edgara Pachty

V Japonsku znali dokonce několik různých typů kroužkových zbrojí. Používali je od 14. stol., ačkoli velkou oblibu si získaly až o dvě století později. Existovala celá řada vzorů vazeb, které se lišily podle toho, kolikrát byl každý kroužek spojen s ostatními (třikrát, čtyřikrát, šestkrát nebo osmkrát).

Kroužkové pancíře sloužily k výrobě rukavic, náholenic, chráničů horní části nohou a krku. K tradičním typům jako nawame-gusariatd. přibyl v 16. stol. namban-gusari, kroužkový pancíř pocházející od „jižních barbarů“, čili Evropanů.

Jak se zbroje vyráběly

Na základě vyobrazení a dochovaných exemplářů (nebo alespoň fragmentů) kroužkových zbrojí můžeme soudit, že způsob jejich výroby se od antiky až po středověk nelišil. Ačkoli dnes neznáme metalurgické složení ocelí používaných na výrobu těchto zbrojí, lze říci, že je zbrojíři neboli „brníři“ většinou vyráběli z drátu, nikoli z komponent připomínajících dnešní pérové podložky.

Z nich je právě někteří výrobci a historičtí šermíři současnosti skutečně zhotovují. Kroužky vyráběné z drátu byly zploštělé pouze na konci, kde je spojoval nýtek. Vnitřní průměr kroužků je 6–8 mm, vzácněji až 10 mm, v ojedinělých případech naopak 4 mm.

Ačkoli tato kroužková košile a kápě s malou přilbou patřila k výstroji polské pancéřové jízdy v 17. stol., vzhledově se příliš neliší od těch středověkých
Foto: Edgar Pachta (zámek Bučovice)

Brníř musel nejprve vykovat polotovar drátu, který pak protahoval skrze různé čelisti a oka. Takto navinutý drát následně navinul na kulatinu a rozdělil na jednotlivé kroužky. Na výrobu zbroje potřeboval až 16 000 kroužků, zhotovených z 600 m drátu.