Zbroje východních bojovníků

Rozchod rytířů Východu a Západu

Je velmi zajímavé, že ještě ve 14. a 15. století se zbroje těžkooděných jezdců jak na Východě, tak i na Západě dostatečně standardizovaly a navzájem velmi podobaly. Tuto zcela nápadnou podobu zaznamenal kastilský diplomat Rui Gonzales de Clavijo, který působil jako vyslanec u dvora slavného Tamerlána. Když navštívil dvůr samarkandskho vládce, zeširoka popisoval stany a oděvy dvořanů. Ohledně ochranných zbrojí sdělil jen, že se velmi podobají španělským a tvoří je pancíře z rudého sukna, podložené kovovými destičkami.

Jednalo se o plátové kabátce neboli brigantiny, oblékané přes kroužkovou zbroj, které tehdy prožívaly rozkvět. V téže době se další cesty vývoje zbroje v různých částech středověkého světa začaly rozcházet.

Na Východě se lamelové pancíře čím dál víc slučovaly s kroužkovým pletivem, což umožnilo spojit ochrannou funkci s pohyblivostí. Na Západě se železné plátky skryté pod tkaninou stále zvětšovaly, až splynuly do podoby vnějšího celistvého kyrysu. Totéž lze říci o přilbě, která nově chránila celou hlavu rytíře.

Replika brigantiny s krátkými rukávy, podložené ocelovými destičkami.

Přilby východních bojovníků měly rovněž hledí v podobě obličejové masky. Jejich kroužkové zbroje se od raného středověku začaly zesilovat kovovými destičkami, které byly připevněny zvenčí, nebo přímo mezi kroužky vpleteny. Podle orientální módy bývaly bohatě zdobeny. Jelikož pro východní bojovníky, kteří stříleli lukem z koňského hřbetu, byla důležitá maximální pohyblivost, ocelové plátky jejich zbrojí se omezovaly na ochranu trupu, zatímco ruce kryly jen kroužkové rukávy.

V tom se podstatně lišili od západních rytířů, kteří postupně přijali složité typy plných plátových zbrojí, pod pravou paží opatřených výřezem (později také podpěrným hákem) pro kopí, které bylo jejich hlavní ofenzivní zbraní.

Cínová figurka v podobě ruského pěšáka z 15. – 17. stol. Jak je vidět, kombinované zbroje sestávaly z kovových plátků a kroužků.
Zdroj: sbírka Edgara Pachty

Střediskem výroby kroužkovo-plátových neboli kombinovaných zbrojí se stala Persie, odkud také pocházejí názvy jednotlivých typů. Zpočátku jako dovozní artikl i s perským pojmenováním je přejali i v Rusku, představujícím rozhraní mezi východními a západními vlivy. 

Jednalo se o tyto zbroje:

• Běchtěrec (z perského bechter): malé horizontální plátky uspořádané ve svislých řadách bez mezer, spojené prstenci, zasazené do kroužkového pletiva.
• Jušman (z perského yashman): podlouhlé horizontální pláty zasazené do kroužkového pletiva, podobné lamelové zbroji římského typu (lorica segmentata).
• Kalantar: čtvercové pláty zasazené do kroužkového pletiva.

Přes lamelovou zbroj se mohla nosit ještě brigantina; ochranu hrudi někdy zvyšoval velký kulatý plát z leštěného ocelového plechu oblečený přes brigantinu nebo kroužkovou košili. Od konce 15. stol. nahradily lamely větší pláty doplněné o nárameníky a sukénka z horizontálně poskládaných plátů, které zesílily také rukávy těžších kombinovaných zbrojí.

V oblasti Zlaté Hordy a návazně na Středním Východě se objevují také první kroužkovo-plátové nohavice.

V říších Tatarů

V 16. století se v tatarských chanátech východně od Uralu rozšířily tři nové typy ochranných zbrojí:

• Ťjagiljaj:prošívaný bavlněný chalát, jehož podšívku tvořila kroužková síťka nebo ocelové plíšky.
• Kebe:kroužková zbroj vyráběná až z 60 000 ocelových kroužků, splétaných a tvarovaných novým způsobem, s vysokým límcem (hmotnost takové zbroje se pohybovala kolem 10–15 kg).
• Bajdana (z arabského badan): zbroj podobná kroužkové, ale zhotovená z širokých plochých disků (její hmotnost činila pouhých 6 kg).

Bojovníci používali rovněž kovové manžety, chránící ruce až k loktům.

Kalmycký šlechtic z počátku 18. stol. Na hrudi má zavěšen žoržet, který ukořistil švédskému důstojníkovi.
Původní akvarel: Edgar Pachta

Hlavu chránila prošívaná bavlněná nebo kožená čapka, doplněná závěsem z ocelových kroužků či pásků. Používaly se také ocelové přilbice. Největší obliby dosáhla misjurka (původem z Misru, tzn. Egypta) – sférická čepička s kroužkovým závěsem chránícím tváře a krk majitele. Dále šlo o jerichonku– vysokou kónickou helmu s lícnicemi, zátylníkem a stínítkem, s posuvným šípovitým nánosníkem.

Kompletní soupravu si mohli dovolit jen členové tatarské aristokracie. Výše popsané ochranné zbroje a přilby používali Kalmyci, vazalové moskevských carů, tvořící významnou část ruského jezdectva. Naopak stepní Nogajci ochrannou zbrojí pohrdali, a preferovali útočné zbraně (luky a šípy, kopí, šavle, kostěné bijáky).

Osmanská kavalerie

Nyní se pojďme podívat na zbroje jezdců Osmanské říše, z níž se během 15. a 16. stol. stala velmoc ovlivňující dění v celé Evropě.

Páteř osmanského jezdectva tvořili feudálové zvaní sipáhí, odění do plátovo-kroužkových zbrojí. Přes kroužkovou košili stále častěji navlékali leštěné ocelové pláty chránící trup, nazvané příznačně „zrcadla“ (šar ajna).

Přilba kulah se postupně transformovala do podoby ruského šišáku, který přejímali válečníci takřka všech národů východní a jihovýchodní Evropy. Jako velmi praktická se ukázala i kovová manžeta elban chránící celé předloktí pravé ruky (to levé včetně zápěstí a prstů kryl kulatý štít, kalkan).

Replika turecké přilby (šišáku) ze 17. stol. 

Zbroj chránila také koně osmanských rytířů. Koňské zbroje na Východě, včetně tureckých byly však mnohem lehčí, než západní plátové bardy.   

Jezdec, sedící na obrněném koni musel mít chráněné také nohy. K tomu sloužily kroužkové nohavice s botami, zesílené ocelovými plátky. Používali je rovněž na Rusi, kde se nazývaly buturlyki.

Lehčí osmanští jezdci, kteří občas nosili ochranné zbroje, se nazývali deli („šílení“). Tito odvážní, extravagantně vystrojení kavaleristé nosívali kombinované pancíře jušmany, kovové manžetya přilby misjurky.  

Za zmínku stojí, že příslušníka těžké pěchoty zihrli nefer v kombinované zbroji můžeme vidět i dnes, defilujícího v čele historické janičárské kapely v areálu paláce Topkapi v Istanbulu. 

Pancéřoví jezdci

Vážným protivníkem Osmanské říše a jejích vazalů bylo polsko-litevské společenství. Střední kavalerie tohoto soustátí se původně nazývala „kozáci“ (na Litvě „pětihorci“), ačkoli v druhé polovině 17. stol. převládl termín „pancéřoví jezdci“ – podle kroužkové košile čili pancíře, tvořící základ jejich ochranné zbroje. Před polovinou 18. stol. byla pro „pancéřníky“ předepsána uniforma: karmínový župan, tmavomodrá čapka a kalhoty, přes župan pancíř, nebo tmavomodrý látkový kontuš.

Pamětní pohlednice se zbrojí polského pancéřníka z druhé poloviny 17. stol. Kromě vyobrazené šavle, kopí a štítu tvořila výzbroj těchto jezdců mušketa, orientální luk a dvě pistole.
Zdroj: sbírka Edgar Pachta (Muzeum Wojska Polskiego w Warszawie)