Luk - zbraň nomádů

Avaři souputníci starých Slovanů

Stejně jako všechny kočovné národy, i Avaři táhli na západ z rozlehlých euroasijských stepí, odkud je vytlačovaly jiné hordy. Avaři, čínsky zvaní Žuan-Žuan, koncem 4. stol. n. l. vytvořili mocnou říši, kaganát.

Při svých výbojích do Evropy se začali střetávat s Bulhary a Slovany. S jejich přispěním se pak stali vážnou hrozbou pro Byzanc, později byli nepříjemnými sousedy Franské říše. Se Slovany na našem území udržovali Avaři velmi úzké vztahy: v letním období je využívali jako průraznou pěchotu, na zimu složili jurty a nacházeli útulek ve slovanských chatách, berouce si do lože jejich ženy.

Avarští jezdci přivezli do Evropy třmeny

Avaři jako první do Evropy přinesli třmeny, ačkoli nebyli jejich vynálezci. Kovové třmeny poskytovaly jezdci oporu pro nohy, díky čemuž mohl lépe ovládat koně, a také se zapřít v sedle a dát větší razanci meči nebo kopí, jež držel.

Avaři byli rození válečníci, proslulí těsným vztahem ke svým koním, na nichž se učili jezdit již od útlého dětství. Ačkoli měli impozantní těžkou jízdu, hlavní roli v jejich vojenství hrála lehká jízda, disponující delším i kratším kompozitním lukem hunského typu.

Luk Hunů 

V bitvě jejich jezdectvo útočilo v dlouhé linii, za níž byly skryty silné zálohy, připravené napadnout nepřítele na křídlech nebo mu zasadit razantní čelný úder. Jak bylo zvykem u nomádů, i Avaři s oblibou používali taktiku klamného útoku a obchvatu. V sedlech svých hbitých koní podnikali šokující přepady, při nichž zasypávali nepřátele krupobitím šípů.

Útočit zleva!

Prudké ataky jízdních lučištníků měly však velkou slabinu: jezdci museli mít nepřítele pokud možno po levé ruce. Při sedu na koni se totiž může otáčet jen horní polovina těla, a vycházíme-li z faktu, že většina jezdců – nejen avarských – byli praváci, drželi luk v levé ruce a pravačkou napínali tětivu se založeným šípem. Jízdní lučištník, pravák, tak mohl střílet dopředu, doleva, i za sebe („partský styl“), v žádném případě však ne doprava.

Jediným řešením bylo formovat zvláštní oddíly lučištníků, leváků. Existovali také válečníci, ovládající lukostřelbu oběma rukama.

Příchod Maďarů

Dvě století poté, co Avaři zmizeli v prachu dějin, museli naši předkové čelit dalším nájezdníkům z východu – Maďarům. Pravlast Maďarů (Magyar öshaza) leží někde v sibiřské tajze, odkud kdysi migrovali na západ, především do úrodných rovin podél Dunaje. Tlupy těchto bojovných nomádů přispěly k pádu Velkomoravské říše. Po porážce na Lechu r. 955 se Maďaři definitivně usadili a přijali křesťanskou víru (asi r. 1000).

Migrace Maďarů (archív E. Pachty)

Nevyzpytatelní protivníci

Předkové Maďarů si již v temném dávnověku osvojili dva faktory, nezbytné pro jejich pozdější expanzi: zpracování železa a jízdu na koni. Jejich armádu tvořili výhradně lučištníci na lehkých koních, kteří úspěšně čelili svým východním protějškům; potíže však měli s těžkooděnou západní kavalerií nebo semknutými formacemi pěchoty.

Podle dobových zpráv Maďaři nejraději vedli boj na dálku, útočili ze zálohy, obkličovali nepřátelská vojska a předstíraným ústupem je lákali do léček.

Maďarský luk

Luk, určený pro použití na koni, byl samozřejmě kratší než např. longbow pěchoty. Maďarský luk měřil s navlečenou tětivou necelých 130 cm. Většinou šlo o kompozitní luk reflexního typu. Pod pojmem „reflexní“ rozumíme, že boční části lučiště jsou zcela zahnuté a po sejmutí tětivy se vzdalují směrem od držitele. Zakřivení je tedy opačné než při napínání luku s tětivou.

Takový luk se skládal či komponoval z pěti surovin: měkkého dřeva, klihu z rybích měchýřů (halenyv), šlach, rohoviny a kostí. Jeho výroba byla nesmírně složitá a vyžadovala dlouhé měsíce až roky. Šlo tedy o velmi ceněný a vzácný artikl, který bylo obtížné nahradit.

Luky tohoto typu měly značný dostřel a razanci. Střelba pod úhlem slibovala dostřel kolem 200 m, většinou se však střílelo přímo, na vzdálenost 70–80 m, což trénovaným jízdním lučištníkům bohatě stačilo k likvidaci nepřátel. Každý maďarský lučištník měl v toulci zásobu 15–20 šípů.

Luk nomádů

Místo chrániče zápěstí kroužek na ochranu palce

Díky použití rohoviny se lučiště při výstřelu nevymršťovalo příliš vpřed, takže střelci nehrozilo zranění tětivou, díky čemuž maďarští lučištníci nepotřebovali žádné chrániče zápěstí. Navíc Maďaři i další nomádi nenatahovali tětivu jako Evropané ukazováčkem a prostředníčkem (se šípem uprostřed), ale zakládali šíp na vnitřní straně luku a natahovali tětivu jen palcem, chráněným prstýnkem.

Staromaďarská válečná taktika se v podstatě nelišila od avarské. Během středověku se však Uhry čím dál víc „poevropšťovaly“, význam lučištníků upadal a hlavní roli na bojištích přebírala rytířská jízda. Upouštění od stepních tradic se Uhrům vymstilo ve 13. stol., kdy museli čelit útokům Mongolů.

Vojsko Čingischána

Mongolové byli nomádský lid, blízce spřízněný s turkickými kmeny. Zpočátku tvořili jakési kmenové společenství, namířené proti útokům jejich sousedů. Jako typičtí kočovníci žili v jurtách, nehromadili zásoby a nepodporovali řemesla. Situace se změnila na sklonku 12. stol., kdy se do čela Mongolů vybojoval Temüdžin, později známý jako Čingischán.

Neporazitelná armáda

Pro utváření mongolské říše byla nezbytná silná a dobře organizovaná armáda, doplňovaná muži ve věku 15 až 70 let.

Čingischán nahradil kmenové smýšlení ideou jednotného národa a státu. Vojsko bylo organizováno (jak jinak) v desítkové soustavě – počínaje arbanem o 10 mužích až po tumen sestávající z tisíce arbanů (10 000 mužů). Dva až pět tumenů tvořilo armádní sbor zvaný hordu.

Na koni od mala… (Zdroj: KVH KP)

Luk jako základní zbraň Mongolů

Mongolskou armádu tvořilo takřka výhradně jezdectvo, přičemž podíl těžké a lehké kavalerie byl 4:6. V prvé řadě byli jezdci vyzbrojeni dvěma kompozitními luky (jeden sloužil pro střelbu na kratší, druhý na delší vzdálenosti), poněkud delšími, než bylo obvyklé, což se odráželo v jejich větším dostřelu – cca 300 m.

Koně Mongolů vycházeli z plemene převalského, drobná a houževnatá zvířata se silnýma nohama, proslavená svou vytrvalostí.

Mongolské armády byly organizovány do tří sborů (střední, pravý a levý). Boj zahajovali jízdní lučištníci, kteří útočili čelně a na křídlech, v rotujících útvarech. Nemířili na individuální cíle, místo toho zasypávali deštěm šípů vybrané body nepřátelské sestavy; po vystřílení zásoby asi 60 šípů je v týlu opět doplňovali.

Zápalný šíp

Na zdecimovaného a demoralizovaného nepřítele pak zaútočilo těžké jezdectvo, které dokonalo dílo zkázy.

Mongolové se vyhýbali těsnému kontaktu s protivníky, neboť věřili, že v dechu a pachu krve je obsažena duše člověka. Raději poražené nepřátele pronásledovali a pobíjeli je šípy.

Lajos Kassai z Maďarska je jedním z obnovitelů dávných tradic …(Zdroj: Pinterest)