Kořeny současných konfliktů 3. část. Divoká pole

O původu obávaných válečníků aneb kdo je to kozák?

Výraz „kozák“ je odvozen od  kasak, což znamená volný člověk, dobrodruh. V dřevních dobách byli kozáci víceméně kočovníci slovanské národnosti, kteří se toulali po stepích širé Rusi.

Historické záznamy o kozácích jsou až do 16. stol. dochovány spíše vzácně; šlo o nezávislá společenství sdružovaná do „vojsk“, válčících i spolupracujících se sousedními státy – především Moskvou, Rzeczpospolitou a Krymským chanátem.

V okolí meandrů na dolním Dněpru, za peřejemi ( za porohy), se usadili záporožští kozáci, jejichž centrem byla Síč (zásek). Byli to většinou pěšáci, kteří se v bitvě chránili vozovou hradbou – „táborem“. Na svých člunech, čajkách, pořádali loupeživé výpravy na pobřeží Osmanské říše. Koňmo bojovali jen zřídka.

Záporožské vojsko se rychle rozrůstalo: především díky zběhlým nevolníkům z Polska a Rusi, Tatarům z Krymu, i dobrodruhům ze všech končin Evropy. Každý uchazeč se musel pokřižovat a odříkat Otčenáš i jiné modlitby.

Od počátku 17. stol. se Záporožci považovali za příslušníky polsko-litevské Republiky – Rzeczpospolité. Jejich tradičně silná oddanost pravoslavné církvi je stavěla do rozporu s převážně katolickým panstvem. Proto se nadšeně přidali k povstání Bohdana Chmelnického, které vypuklo v r. 1648, a získali značnou autonomii.

Tzv. tábor (Archív Edgara Pachty)

V boji i ve smíru: složité vztahy s ruskými cary

Později začali kozácké „svobody“ ohrožovat ruští carové, až se Záporožské vojsko pod vedením Kosti Hordijenka připojilo k odbojnému ukrajinskému hetmanu Mazepovi. Po bitvě u Poltavy v r. 1709 Petr I. nechal vyvrátit Síč. Záporožci si pak vybudovali nové centrum na Dolním Dněpru, pod tureckým protektorátem.

S ruskou vládou se Záporožci udobřili v r. 1734; obnovili Síč, přijímali uprchlé nevolníky z Ruska a Polska a nehodlali se podřídit samoděržaví. Definitivní konec Síče nastal v r. 1775, kdy ji dobylo carské vojsko.

Záporožské vojsko mělo osobité vojenské a administrativní členění; život na Síči se řídil svéráznými zvyky a zákony. Kupříkladu tam nesměla vkročit žádná žena. Zloděje postupně ubili holí, vraha pohřbili zároveň s jeho obětí.

V r. 1762 bylo na Záporoží 33 700 kozáků – podle současníků velmi divokých a nesnadno ovladatelných.

Vývoj na ukrajinském území od 16. století

Ukrajina od 16. stol. patřila k Rzeczpospolité, a byla rozdělena na 20 vojenských okrsků, z nichž každý měl v případě války podpořit polsko-litevskou armádu vlastním kontingentem.

V r. 1654 Rusko anektovalo 10 ukrajinských okrsků ležících podél levého břehu Dněpru. Tato část Ukrajiny byla pak označena jako Malorusko. Koncem 18. stol., když došlo k dělení Rzeczpospolité, připadla ruské říši většina Ukrajiny. V té době ale již maloruští kozáci nemohli držet krok s požadavky moderního vojenství.

V době Vlastenecké války 1812 carskou armádu posílily čtyři jízdní ukrajinské kozácké pluky. Ty byly v r. 1817 přeorganizovány na hulánské.

Rusko 1812: ukrajinský kozák 2. pluku (Archív E. Pachty)

Výzbroj kozáků a její význam

Kozáci své zbraně považovali za klenoty, a pohrdali každým, kdo se zbraní zacházel špatně nebo se jí stranil. Přestože si osvojili palné zbraně, nezřekli se tradičních chladných zbraní, které se jevily jako účinnější.

Polská husarská šavle ze 17. – 18. stol.

Šavle byla odedávna symbolem kozáctva, protože kozáci se s touto zbraní odjakživa ztotožňovali, nazývajíce ji „sestřičkou“ nebo „ženuškou“.

Nahajka neboli krátký bič, pocházející od stepních Nogajců. Prioritně sloužil k ovládání koně, ale používal se také k boji, když jiná zbraň chyběla, nebo dokonce v kombinaci se šavlí, drženou v druhé ruce. Podle kozácké tradice to byla první zbraň, kterou bojovník dostal v době dospívání.

Kopí, okolo 3 metrů dlouhá zbraň jednoduché konstrukce, vhodná k boji pěšky i v sedle. Kozáci také používali kopí k přeskakování bažin, a celkově s ním uměli dobře zacházet.

Čakan neboli bojové kladivo byla úderná zbraň, která ve středověku sloužila k probíjení pancířů. Některé čakany mohly mít v držadlu ukrytou dýku.

Palcát neboli „pernáč“. Úderná zbraň s krátkým držadlem a hlavicí, sestávající z 6–7 listů. V honosném provedení sloužil palcát jako odznak velitelské funkce.

Palné zbraně, arkebuzy, muškety a pistole: Kozáci používali stejné palné zbraně, jako ostatní vojáci jejich doby, často trofejního původu. Záporožci údajně svůj den zahajovali pitím kořalky a cvičnou střelbou z ručnic po okolním ptactvu.

Luk se dlouho používal souběžně s palnými zbraněmi. Především díky své přesnější, rychlejší a takřka nehlučné střelbě.

Palcát. Jedna z mnoha variant.

Kozáci nepoužívali brnění. V 17. stol. nosili župan, který se dostal na Ukrajinu z Orientu přes Uhry a Polsko. Župany se vyráběly z podomácku tkaného vlněného sukna bílé, šedé a hnědé barvy; v dobových pramenech můžeme vidět i odstíny jako žlutohnědá nebo zelená. Sváteční župany se šily z dražších, pestřejších látek.

V zimě se přes župan oblékal plášť nebo dlouhý svrchník.

Na nohách široké východní kalhoty a holínky. Pokrývku hlavy tvořila papacha z ovčí nebo i dražší kožešiny. Záporožci i Ukrajinci si holili hlavy s výjimkou čupřiny na temeni, nosili dlouhé kníry.

Vyřezávaná prachovnice z rohu

Válečnická elita: Vojsko krymských Tatarů očima současníků

Krymský chanát se nemohl pochlubit silnou ekonomikou, přírodním bohatstvím ani lidnatostí (asi 300 tisíc obyvatel), měl však mocnou armádu.

Východní jezdec (SHŠ Cassanova, SK)

K povzbuzování válečnického ducha přispívalo několik faktorů, včetně propagandy. Lukostřelba a jízda na koni byly nezbytnou součástí jejich výchovy. Tataři jezdili na malých, ale houževnatých koních. Psychika krymských vojáků, askerů, byla drsná, jejich humor byl černý, žerty krvavé, a lidé, kteří se stávali oběťmi těchto šprýmů, nevynikali dlouhověkostí.

Standardní výstroj tvořil luk, šípy a šavle. Od druhé poloviny 17. stol. zpopularizovaly pistole, karabiny a kopí. Někteří chudí bojovníci neměli šavle a dokonce ani luky, vyzbrojeni byli podomácku zhotovenými oštěpy a maslaky (koňská čelist přivázaná ke klacku).

Elitou armády byla chánova garda, která čítala jen 3–4 tisíce vojáků. Nejpočetnější část vojska tvořila zemská hotovost složená z krymských Tatarů a Nogajců. Ta mohla zvýšit sílu vojska až na 30 tisíc mužů. Armádu mohly posilovat oddíly nogajské a čerkeské.

Tábor zřizovali s ohledem na terén, který nabízel pitnou vodu a pastvu . Opevnění budovali Tataři jen vzácně. Významným prvkem jejich vojenství byla demoralizace protivníka: uprostřed noci bojovníci začali náhle křičet, a strašlivý jekot z tisíců hrdel nedal nepřátelům spát.

Na bitevní pole askeři nastupovali za zvuku bubnů, v šiku pod rozvinutými prapory. Bojovníci se utkávali ve smrtelném víru, kroužili kolem protivníků, vyhledávali soupeře, utkávali se na šavle, stříleli z luků a pistolí.

Baškirští lukostřelci (KVH KP)

Vojenské operace vyžadovaly obratnost, dobrý odhad i bystrost, představujíce druh hazardní hry, v níž byl v sázce život, a mírou úspěchu množství získaných otroků a kořisti. Současníci zpravidla chválili vojenský potenciál krymských Tatarů, a do přelomu 17. a 18. stol. je považovali za nebezpečné soupeře.

Na titulní fotografii jsou zachyceni záporožští kozáci v podání skupiny Cassanova.