Kořeny současných konfliktů II.: Izrael (2. část): Od starověku po současnost

Apollóniův meč: vzpomínka na vítězný triumf

Židé v diaspoře i v okolních oblastech ve 2. stol. př. n. l. podléhali tlakům Helénů, nástupců Alexandra Velikého. Hlavním z nich byl Seleukos I. Nikátor, který založil novou dynastii.

Proti Seleukovým snahám o vymýcení židovských tradic a náboženství se postavil kněz Matatiáš Hasmodejský (zemřel 166 př. n. l.), který spolu se svými syny rozpoutal tzv. povstání Makabejských (167–161 př. n. l.). V samarském pohoří shromáždili muže, kteří se stejně jako oni rozhodli odporovat nadvládě Seleukovců. Tato ozbrojená tlupa pak putovala od vesnice k vesnici, hlásala vzpouru a ničila „pohanské“ helénistické svatyně. Je pravděpodobné, že také napadali izolované základny a oddíly Seleukovců, při kterých se dozbrojovali.

Matatiáš zemřel již v r. 166 př. n. l., ještě dříve však svěřil velení nad povstalci svému nejstaršímu, schopnému synovi Judovi. Ten prokázal vojenské nadání již za života svého otce. Když vzbouřenci přitáhli k seleukovské metropoli Antiochii, vyrazil proti nim seleukovský místodržící Appolónius, kterého doprovázelo na dva tisíce mužů (jednalo se zřejmě o námezdnou lehkou pěchotu z místních posádek).

Přestože šlo o malé vojsko, houf povstalců byl mnohem slabší – čítal jen asi 600 mužů. Proto se Appolónius pustil do pronásledování, které vyvrcholilo bitvou v místě zvaném Nahal el-Haramiah. Povstalci – stejně jako dříve i později – preferovali partyzánskou taktiku, kdy nepřátelské jednotky napadali ze zálohy luky, oštěpy, praky a vrhanými kameny. Židé seleukovské vojsko porazili. Juda se zmocnil Appolóniova meče a získal přezdívku Maccabee neboli Kladivo.

Replika řeckého meče kópis

Seleukovci pak shromáždili silnou armádu a povstání po několika letech potlačili. Zabit byl i Juda. Velení po něm však převzal jeho bratr Jonatán, jehož později vystřídal Šimeón. Ten byl nakonec jmenován místodržitelem židovského státu, a založil dynastii Makabejců, později zvaných Hasmonejci.

Stát zvaný Judea si pak dlouhou dobu (od 110 př. n. l. do 116 n. l.) udržoval jistou autonomii jako Hasmonejské království. Hasmonejci byli krátce závislí na Římské republice (63–40 př. n. l.), potom na parthské říši (od 40 do 37 př. n. l.).

Řecká kultura a její vliv (nejen) na podobu vojska

Řecká boiótská přilba, 4. stol. př. n. l.

Nemáme přesné zprávy o vzhledu a organizaci židovských vojsk v těch dobách. Je ale pravděpodobné, že bojovníci nosili zpravidla helénistický oděv, promísený s tradičními prvky, jako byly např. dlouhé rukávy tuniky.

Je známo, že královskou gardu v paláci Herodovců v 1. stol. n. l. tvořili těžkoodění kopiníci, kteří připomínali helénské či římské vojáky. Nosili kroužkový pancíř ( lorica hamata), nadloktí jim chránila „křídla“ ( pterygés) z hladké kůže. Meč měli – na rozdíl od Římanů – zavěšen na levém boku. Oválný štít legionářského typu byl v lehčím provedení. Na rozdíl od římských vojáků, ti židovští nosili lehčí sandály.

V armádách Seleukovců sloužili také židovští kopiníci, vyzbrojení velkým oválným štítem, píkou, vrhacími oštěpy a mečem. Seleukovci do svých jednotek zařazovali také válečné vozy, stejně jako bojové slony.

Masu lehké pěchoty tvořili judejští oštěpaři, především však prakovníci. Důležitou roli hrálo jezdectvo – zejména východem ovlivnění jízdní lučištníci, kteří měli za úkol čelit potenciální hrozbě parthských nájezdníků.  Obrannou roli hrály pomocné jednotky, např. Nabatejci.

Ještě v římských dobách byla mezi prostými židovskými bojovníky rozšířena dlouhá hůl. Proti římským okupantům v 1. stol. př. n. l. působila militantní sekta zelótů. Byli to teroristé vyzbrojení krátkou dýkou, skrytou pod oděvem, kterou vraždili příslušníky římské správy a jejich sympatizanty při veřejných shromážděních, na tržištích apod. Od názvu dýky, kterou přednostně používali – sicca – je odvozeno jejich obecné pojmenování – „sikariové“.

Orientální lukostřelci připomíná i Trajánův sloup

Na Trajánově sloupu jsou vyobrazeni východní lukostřelci oblečení v „levantských“ košilích sahajících ke kotníkům, překrytých šupinovými pancíři ( lorica squamata) a s neobvyklými kónickými přilbami. Výstroj doplňoval chránič levé paže před nárazy nebo odřeninami, způsobenými tětivou luku při zpětném rázu.

Orientální lučištník římských pomocných sborů (Roman Archer.uk)

Samaří a Izrael

Obyvatelé krajů na západním břehu řeky Jordán jsou v Bibli známí jako Samaritáni. V době vlády Seleukovců se většina z nich snažila o smír s novými vládci a přijímala řeckou kulturu.

V době vzpoury Makabejců se vystrašení Samaritáni snažili odloučit od Židů a zpřetrhat všechny svazky s nimi. Král Antiochus IV. s jejich argumenty souhlasil. Petice Samaritánů je považována za poslední část roztržky mezi dvěma skupinami, která byla mnohem později začleněna do Nového Zákona. Židé pak zničili samařský chrám a vyplenili přilehlé území.

V helénském období byla Samarie z velké části roztříštěna na helénské frakce se sídlem v Samaří, náboženské frakce v Šichem (Náblus). Okolní venkovské oblasti pak byly pod nadvládou židovských veleknězů.

Samarie bývala do značné míry autonomním státem nominálně závislým na říši Seleukovců až do doby kolem 113 př. n. l., kdy hasmoneovský panovník Jan Hyrkán zničil chrám Samaritánů a vyplenil Samaru.

Území izraelského státu v dávných dobách

Území dnešního státu Izrael se rozdělilo na dvě království. Severní království, tzv. Izrael, ustanovil své hlavní město zpočátku v Šichemu, místě uctívaném v židovských dějinách, později v horském městě Samaře.

Samaritáni se poté rázně postavili proti repatriaci a pokusili se podkopat snahy o znovunastolení národa. Ze svého pohledu „plnokrevní“ Židé nesnášeli smíšená manželství a modlářství svých severních bratranců. Přesto obě strany odděleně uctívaly Zeď nářků, ale na dlouhou dobu se navzájem zatvrdily.

V době kolem data narození Ježíše Krista (7 př. n. l.) tlupa Samaritánů znesvětila chrám v Jeruzalému tím, že rozházela ostatky mrtvých po svatyni. V naší době, která je svědkem vandalismu na pomnících hrdinů i na židovských hřbitovech, si jistě dokážeme udělat představu o hněvu a nenávisti, která takové jednání podněcuje …

Římská přilba staršího typu, jakou mohli používat i židovští válečníci

Od Judeje k Izraeli

Provincie Judea pod tímto názvem byla součástí římské říše od r. 6 do 132 n. l., pak došlo k jejímu přejmenování na provincii Syria Palestina. Po rozdělení římské říše se území obývané Židy stalo součástí tzv. Diecéze Oriens. V 7. stol. n. l. ovládly tuto oblast arabské hordy šířící islám. V rámci muslimské expanze, tzv. džihádu, vyrvali mohamedáni z rukou křesťanů Jeruzalém i další místa posvátná pro křesťanskou kulturu.

Země ve středověku známá jako Palestina nebo Zámoří, se stala dějištěm krutých bojů mezi západními křižáky a východními „saracény“ od konce 11. do sklonku 13. stol.  Později se tyto kraje staly součástí Osmanské říše. A tak tomu bylo až do počátku 20. stol.

Stát Izrael vznikl v r. 1948, mj. s přispěním v podobě dodávek zbraní z Československa. Od té doby takřka neustále bojuje se svými arabskými sousedy.

Římská dýka s pochvou, Dura Európos, asi 3. stol. n. l.