Starověké Řecko

Osidlování Řecka a první města

Řecko postupně kolonizovaly různé jezdecké národy, které se zde usadily kolem 1200 př. n. l. Dórové položili základy Sparty. Jónové, kteří Dóry porazili v Korintské šíji, se usadili v Atice a na ostrově Euboia. Severní část země obsadili Thrákové.

Tyto národy upustily od jezdectva jednak proto, že terén neposkytoval vhodné pastviny pro chov koní, s výjimkou oblasti Makedonie; za druhé by jezdectvo bylo neúčinné, protože kamenitý terén Řecka byl nevhodný jak pro lehké válečné vozy, tak pro neokované koně.

Královnou bojišť se proto stala pěchota, organizovaná do slavné falangy hoplítů, která vznikla na konci 8. a počátku 7. stol. př. n. l., tedy v době přechodu z „doby temna“ do archaického období.

Hornatá geografie Řecka přispěla k vzájemné izolaci jednotlivých národů, díky čemuž vznikla města, dnes nazývaná městské státy neboli „polis“. Ke své obraně potřebovala města co nejvíce lidí, kteří si mohli pořídit na vlastní náklady potřebnou výstroj. Tím se sami občané stávají těmi, kdo v příhodném čase sáhnou po zbrani a připraví se na válku.

Abyste mohli bojovat za své město, museli jste být jeho občanem a mít alespoň minimální příjem. Ačkoli je majetkové rozdělení neustále předmětem diskuzí, zpočátku mohli falangu tvořit pouze aristokraté a ti nejbohatší, kteří si mohli dovolit nákladnou výstroj, časem se ale práh snížil i na úroveň středních rolníků.

Starořecké vojenství

Když Peršané podnikali výboje na Peloponéský poloostrov, naráželi takřka vždy na zarputilý odpor řeckých vojsk. Zarážela je nejen odvaha početně slabších protivníků, ale také skutečnost, že Řekové v boji většinou vítězili. Tajemství jejich bojových úspěchů spočívalo především v tom, že Řekové – občané městských států – považovali vojenskou službu za prestižní povinnost.

Je nesporné, že se skutečně chovali podle slov básníka Kallínose, jenž vyzýval k obraně vlasti všechny občany, bez ohledu na ztrátu jejich životů a majetků: […] teprve až budeš mřít, naposled oštěpem hoď! Pro muže přec je slávou a ctí, když za rodnou půdu, za děti, manželku svou bojuje chrabrosti pln s nepřítelem […].

Funkce v armádě se odvíjela od zámožnosti vojáků

Jak jsme si již řekli, občané, jimž to majetek dovoloval, nastupovali do války jako těžkoodění pěšáci neboli hoplíté. Ti tvořili nejpočetnější složku vojska, a na útoku jejich falangy závisel výsledek boje. Budoucí hoplíty v Aténách zapisovali do seznamů; jejich povinností bylo od osmnácti let věku prodělávat vojenský výcvik – efébii.

Nicméně nejtvrdším výcvikem procházeli Sparťané, jejichž život se ve všem podřizoval potřebám vojska. Výcvik prodělávali již od sedmi let. Mladíci vytvářeli nejmenší oddíly o 15 mužích, kteří spolu trénovali, spali v jednom stanu, stýkali se i v dobách míru a společně se také stravovali.

Nejbohatší jedinci vytvářeli obvykle jízdu. Ta však byla nepočetná a nehrála v řecké taktice významnou roli.

Naopak nemajetní občané řeckých států bojovali jako lehkooděnci nebo veslovali na válečných lodích.

Bronzový kyrys svalového typu

Hoplíté

Základem každé starořecké armády byla těžká pěchota – hoplíté, odění v těžké zbroji. Jejím základem byl bronzový krunýř do pasu, který byl původně zvonového tvaru. Od konce 5. stol. př. n. l. byl však nahrazován krunýřem (bronzovým, nebo i koženým), tvarovaným do podoby svalnatého mužského trupu.

Tento typ zbroje dělal z každého bojovníka přitažlivého svalovce, a snad i proto zůstal v oblibě dalších téměř tisíc let. Krunýře se skládaly ze dvou dílů (předního a zadního), spojovaných nahoře a po stranách čepy. Od 5. stol. př. n. l. se od bronzových krunýřů začalo upouštět.

Postupně se objevovaly i lehčí typy kyrysů. Jeden z nich byl zhotoven z kovových destiček upevněných na kožený podklad nebo všitých mezi dvě vrstvy plátna, vpředu někdy zpevněný kovovými šupinami. Další typ se vyráběl slepením několika vrstev plátna až do tloušťky půl centimetru, takže vznikl jakýsi laminát. I tuto zbroj zesilovaly kovové destičky. Tyto zbroje byly dvoudílné, navzájem spojené širokými nárameníky, které se vpředu přivazovaly šňůrkami nebo řemínky ke kovovým kroužkům.

Slabiny bojovníka později chránily obdélné, kolmo zavěšené pruhy kůže zesílené kováním, tzv. pterygés (křídla).

Jak vypadala zbroj Hoplítů?

Zbroj se oblékala přes plátěnou košili, chitón, obvykle bílé nebo tmavé barvy. Sparťané nosili chitóny červené, údajně proto, aby na nich nebyla vidět krev.

Hlavu bojovníka chránila přilba, zpočátku těžká, korintského typu, zakrývající celou tvář. Byla opatřena vysokým hřebenem z koňských žíní, různých barev. Později ji nahrazovaly lehčí přilby, např. thrácké s pohyblivými lícnicemi nebo přilby typu pílos (doslova plst).

V posledním případě šlo o jednoduchou bronzovou přilbu, napodobující kónickou čapku píloi. Ochrannou zbroj hoplíta doplňovaly bronzové holeně.

Nedílnou součástí zbroje byl okrouhlý, miskovitě vydutý štít, hoplon, od něhož se odvozoval název těžkooděnců. Měl průměr asi 80–100 cm, byl zhotoven ze dřeva, nejprve s bronzovým okrajem, později celý pokrytý bronzovým plechem. Štíty byly pestře pomalovány symboly, později iniciálami jednotlivých měst v řecké alfabetě (pro Sparťany „L“ – Lakedaimón atd.).

Výzbroj hoplíta tvořil 1,5 m dlouhý vrhací oštěp, těžké, asi 2,5 m dlouhé kopí a krátký meč v pochvě ze zdobeného bronzového plechu.

Celá výzbroj hoplíta vážila asi 30 kg. Proto měl každý bojovník alespoň jednoho sluhu, který válečníkovu zbroj za pochodu nesl a na cestách obstarával proviant.

Přilba korintského typu

Co je to falanga?

Takřka neměnnou bitevní sestavu tvořila dlouhá, osm řad hluboká linie zvaná falanga (phalanx). Falanga útočila v poklusu za bojového pokřiku „alalai“ a podobala se pohyblivé, nízké hradbě štítů, nad nimiž čněl les helmic s vlajícími chocholy. Jakmile se obě falangy přiblížily na vzdálenost 15 až 20 kroků, vrhli hoplíté do řad protivníka oštěpy. Následoval útok kopími.

Úderná síla falangy byla strašlivá. Pokud se jí však nepodařilo rozrazit šiky nepřátel, došlo na boj muže proti muži. Tehdy bojovníci tasili své meče, a to bleskovým pohybem, protože pochvy měli zavěšeny vysoko nad levým bokem.

Krátké čepele těchto mečů byly vykovány ze železa do tvaru podlouhlého, zašpičatělého listu. Byly určeny k bodání, takže šlo bezesporu o zbraně pro boj zblízka.

Velmi krátké meče (měřily jen kolem 40 cm) nosili Sparťané. Přesto, že se jim sousedé posmívali, není pochyb o tom, že s nimi uměli dobře zacházet.

Sami tvrdili, že s nimi bojují jedině zblízka. Když si jeden spartský mladík stěžoval, že jeho meč je příliš krátký, matku mu poradila, aby s ním postoupil o krok vpřed.

Spartský meč Lakonia, 5. stol. př.n.l

Další jednotky

Jak již bylo řečeno, jízda řeckých vojsk nehrála důležitou roli. Služba na koni byla výsadou boháčů, kteří však za sebe rádi najímali náhradníky. Pověsti vynikajících jezdců se těšili žoldnéři z Thesálie.

Lehká pěchota byla vyzbrojena vrhacími oštěpy, praky, luky a meči. Stejně jako jízda nenosila ochrannou zbroj, občas používala jen lehčí přilbu.

Hlavním úkolem jízdy a lehké pěchoty bylo chránit křídla bojové sestavy.

Spartský štít s iniciálou „L“