Vojenství starého Říma. Od království k Mariovi

Římské vojsko v nejstarších dobách tvořila pouze jediná legie (z lat. legio = vojenské odvody), asi 3000 občanů města, kteří museli nastoupit do zbraně v případě vojenského ohrožení. Postupem času počet legií stoupal, a od r. 403 př. n. l. začal být legionářům v poli vyplácen denní žold. Legie se skládala ze setnin neboli centurií, a tvořili ji převážně pěšáci ( pedites). Centurie se skládala z deseti čet ( conturbenia), což činilo celkem asi 80 mužů.

Šestý král Říma, Servius Tullius (vládl asi 575–535 př. n. l.), snad směřoval k určité militarizaci Říma, když rozdělil jeho obyvatelstvo do skupin podle bohatství. Jejich postavení ve vojsku se určovalo podle toho, jaké zbraně a zbroj si mohli pořídit. Ti nejbohatší sloužili u jezdectva, protože si mohli pořídit drahého koně.

Řecký hoplítský meč (v pozadí svalový krunýř), 5. stol. př. n. l.

Struktura římských legií a její proměny

Legionáři 1. třídy, vystrojení jako obrnění hoplíté, hráli nadřazenou roli. 2. a 3. třída nosila oválný štít scutum, nahrazující kruhový hoplon nebo aspis, a měla jen minimální ochrannou zbroj. 4. třída nosila kopí nebo oštěpy a neměla štíty, ačkoli je někteří autoři (Dyonýsios) zmiňují. 5. třídu tvořili prakovníci, případně i vrhači oštěpů.

Vojáci byli vyzbrojeni kopím ( pilum), štítem ( scutum) a mečem ( gladius). Etruskové a po nich Římané vstřebávali řecké vlivy, přebírajíce kompletní ochrannou zbroj, hoplítský štít a bodné kopí, nezbytné pro boj zblízka ve stylu falangy.

Převratnou novinkou bylo sčítání mužů způsobilých – fyzicky i psychicky – pro službu v římské armádě. Kategorie branců se rozšířily na věk mezi 17 a 46 lety ( iuniores) a 47–60 let ( seniores), přičemž ti starší tvořili jakousi domobranu.

Nemajetní muži, hodnocení jako nádeníci ( capite censi), nebyli ve vojsku vítáni, stejně jako z něj byli vyloučeni dlužníci, stíhaní zločinci, ženy a otroci. Nicméně otroci byli nabíráni ve výjimečných případech, zejména po katastrofální bitvě u Kann (216 př. n. l.), kvůli nedostatku mužské síly.

Apulokorintská helma, 4. stol. př. n. l.

Kolem r. 500 př. n. l. se již římští válečníci začali oprošťovat od řeckých a etruských vlivů v oblasti výzbroje a taktiky. Hoplíté jako příslušníci první třídy ( classis prima) si mohli dovolit helmu ( galea), holenice ( ocreae), kyrys ( lorica) – vše z bronzu – k tomu dlouhé kopí (hasta) a meč (gladius). Základním taktickým prvkem zůstávala falanga, dlouhá mělká linie podle řeckého vzoru.

Asi o sto let později došlo k rozdělení falangy na tři kategorie: hastati, principes a triarii. První z nich nosili těžkou ochrannou zbroj; druzí měli lehkou zbroj a kromě meče jejich výzbroj tvořil štít scutum speciální vrhací kopí, pilum. Triarii byli ostřílení veteráni tvořící poslední rezervu.

V téže době došlo k vnitřnímu rozdělení legie na manipuly (složené ze dvou centurií), což zvýšilo její manévrovací schopnosti. Tvůrcem všech těchto reforem byl pravděpodobně Marcus Furius Camillus, vojevůdce a pokořitel významného etruského města Vejí (396 př. n. l.).

Meč typu Campovallano

Zdatní legionáři: cesta římského vojáka od výcviku na bojiště

Výcvikový cyklus legionářských rekrutů ( tiro) zabíral celé čtyři měsíce, po nichž jim chyběla jedině zkušenost s bojem v krvavé praxi. Římané kladli při válečném tažení velký důraz na rychlost přesunů, kdy legionáři urazili denně kolem 30 km tempem 36 kroků za minutu.

Každý legionář musel v bitvě zodpovědně plnit úkoly, které od něj ostatní očekávali: v těsném rámci taktických jednotek zvaných manipuly udržovat v přední nebo zadní části celé centurie; za druhé se měl v rámci centurie přibližovat k nepříteli tak, aby spolu s ostatními udržovala souvislou linii. Navíc musel být v součinnosti s kamarády rameno na rameno změnit pozici tak, aby vznikly uličky, jimiž spěchali kolegové do přední bitevní linie.

Když se schylovalo k boji zblízka, nevrhal se legionář bezhlavě na protivníka, smrti vstříc. Namísto toho hodil na určitou vzdálenost kopí s cílem rozvrátit nepřátelský šik. Pak tasil meč a v boji muže proti muži se chránil velkým štítem.

Mariovy reformy a jejich dopad na život vojska

V rámci reforem Gaia Maria (157–86 př. n. l.) každý legionář na pochodu nesl přes ramena dvě tyče, které sloužily jako součást opevnění kolem polního tábora. Každý voják měl u sebe uzlík s nezbytnou dávkou potravin ( sarcina), jednu silnou tyč ( furca), dále pak různé šancovní nářadí jako špičák ( uter), motyku ( rutrum), rýč ( ligo) a ženijní sekeru ( dolabra). Tito „Mariovi mezci“, jak se vojákům přezdívalo, nesli na ramenou náklad o hmotnosti 35 až 44 kg.

Meč falcata

Zbroj prvních římských vojáků

V 8. stol. př. n. l., kdy Romulus údajně založil Řím, vzkvétala tzv. villanovská kultura. K častým archeologickým nálezům z toho období patří bronzové přilby s vysokým špičatým hřebenem. Tělo bojovníka chránil obdélný bronzový plát (pektorál) o rozměrech 15×22 cm, připevněný koženými řemeny na prsou; podobný plát měl voják i na zádech. Z bronzu byly zhotoveny i štíty, okrouhlé, o průměru 50–100 cm. Zřejmě se však vyskytovaly také štíty pletené z proutí a potažené kůží.

Římští legionáři, jak již bylo řečeno, se dělili na několik skupin podle majetkových poměrů. Ti nejbohatší přebírali typ zbroje od řeckých hoplítů – především „svalový“ krunýř, vycházející z antického ideálu krásy. Byl to dvoudílný kyrys z bronzového plechu (případně ze svařené volské kůže), vytvarovaný do podoby svalnatého mužského trupu.

Lehčeji vyzbrojení pěšáci nosili nevelké bronzové plechy podobné těm výše zmíněný, připevněné řemeny na ramenou. Hlavu jim chránil některý z jednodušších typů přileb.

Princeps z raně republikánského období (Roman Mysteries Ltd)

Důležitou součástí římské výzbroje byl dřevěný oválný štít, scutum. O jeho vzniku a původním tvaru se vedly spory již ve starověku. Podle některých teorií to byl původně oválný štít s držadlem uprostřed, jak ho popisuje Titus Livius. Naopak podle Dyonýsia z Halikarnassu nebo Diodóra Sicilského byl scutum původně štít obdélný. Pravda bude zřejmě uprostřed, neboť podle současných odborníků mohlo jít o štít obdélného tvaru se zaoblenými rohy a středovou puklicí.

Vliv Keltů na vývoj vojenské výzbroje

Jak se římský stát rozšiřoval, dostávali se jeho válečníci do styku s okolními národy a kmeny. K těm nejvýznamnější patřili Keltové nebo Galové, jak je Římané nazývali. Přínos Keltů pro vývoj ochranné zbroje byl ve starověku obrovský, a dodnes není patřičně doceněn. Galské přilby s pohyblivými lícnicemi a chráničem zátylku se staly vzorem pro přilby legionářské.

Přilba typu Montefortino

Největším přínosem Keltů byl však kroužkový pancíř, za jehož vynálezce je považujeme. Tento typ zbroje tvořený pletivem navzájem propojovaných kovových kroužků poskytoval dostatečnou ochranu a zároveň byl natolik tvarově přizpůsobivý, že jen minimálně omezoval pohyb. Od Keltů jej převzali jak Římané, tak i bojovníci některých helénských států; přes Bospor se dostal do Malé Asie a odtud dál na Východ. Kroužkové zbroje používali ještě rytíři středověké Evropy i Orientu.