Meč skrývá mnoho tváří. Od chladné zbraně po korunovační klenot

Místo sekání hlav drakům meč sloužil spíše jako sečná a bodná zbraň. Můžeme ho právem považovat za hlavní osobní zbraň starověku a středověku. Až na přelomu novověku ho začaly vytlačovat palné zbraně. Ponechal si ale jinou funkci, a sice obřadní.

Výroba mečů byla často na zakázku

Nejčastějším materiálem pro výrobu meče bylo železo, bronz, ocel a jejich slitiny. Meč byl díky vysoké pořizovací ceně a náročnosti jeho správné výroby léta považován za prestižní zbraň, jeho vlastnictví bylo výsadou rytířů a boháčů.

Výroba meče nebyla tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vždyť bylo potřeba, aby překonala pevnou zbroj, případně sekala končetiny protivníků. Pro výrobu bylo tedy potřeba najít nejlepší možnou slitinu kovů, která bude pružná i odolná zároveň. Není divu, že vývoj meče trval celá staletí a jeho výroba se táhla i několik týdnů. Od zbraně pro bohaté se velmi pozvolna rozšířil do výzbroje jezdectva i pěšáků.

Aby sloužila svému pánovi nejlépe, snažili se mečíři přizpůsobit zbraň jeho majiteli na míru. Správné vyvážení i ostrost byla pro šermíře zásadní kritérium. Vždy platilo, že meč má být pro člověka prodlouženou rukou. Neměl by proto být příliš lehký, vratký nebo velký.

Často se předával z otce na syna, zaprvé jako rodinné dědictví a také jako známka rodové tradice. Meče taky jako jedny z mála zbraní dostávaly svá jména. Odvíjela se od vítězství, která s ním jeho majitel vybojoval, nebo měla svým názvem přinášet štěstí.

Nebezpečné ostří se sbíhalo ke hrotu

Pojďme se podívat na nejdůležitější část, kterou je jednoznačně čepel. Byla zpravidla přímá a dvojbřitá se žlábkem uprostřed, brousili ji tedy z obou stran. Končila hrotem, někdy menším zakulacením. Obvykle byla široká maximálně 10 centimetrů a na délku měla nejčastěji kolem jednoho metru.

Ocel a železo pro výrobu kované čepele získávali mečíři takzvanou přímou metodou, to znamená vytavením železné rudy s pomocí dřevěného uhlí a dmýchání vzduchu. Vzniklý koláč taveniny byl plný odpadu a uhlíku, které bylo třeba odstranit. Proto jej kováři štípali na menší kusy a opět svařili dohromady, což trvalo tak dlouho, dokud nebyl mistr spokojen s čistotou a pevností materiálu. Takový postup vytvořil v kovu charakteristické vrstvy.

Čepel mečíř následně vykoval z kombinace železa a oceli. Hlavním kritériem při výrobě materiálu byla bohužel ekonomická situace majitele zbraně a dostupnost materiálu. První homogenní meče najdeme až v druhé polovině patnáctého století, kdy ocel nebyla tolik vzácná a drahá.

Cena za meč není nízká, zato vám vydrží do konce života

Už ve své době byl meč drahou záležitostí, dnes si za kvalitní zbraň také připlatíte. Ceny nových mečů se liší především kvalitou zpracování a účelem, pro které jsou vyrobeny. Dekorativní meče jsou zpravidla levnějšími kopiemi, které na oko působí hezky, svoji funkci by ale dobře neplnily. Jejich cena se proto pohybuje okolo pár tisíc.

Výjimku tvoří zakázkové repliky konkrétních mečů, kde ale zpravidla musíme počítat s mnohem vyšší cenou. Jedny z nejdražších mečů jsou netradiční kousky se zajímavým zdobením nebo japonské meče, které se na trhu prakticky neobjevují a když už jde nějaký sehnat, jedná se o věrnou novodobou kopii. 

Pasuji vás na rytíře…

Na mečích se začaly od 12. století objevovat stále honosnější zdobení. Místní feudálové jím dávali najevo své bohatství a vliv. Ve stejné době začala mít chladná zbraň i další, velmi důležitý význam. Stala se součástí ceremoniálů, jako bylo například pasování mladých šlechticů na rytíře, později se jím pasovali i samotní králové.

Stejně jako v jiných zemích, i česká historie má své legendární meče. Nejdůležitější z nich je meč Svatováclavský. Patřil údajně svatému Václavovi a je spolu s relikviemi knížete součástí svatovítského pokladu.

Nejstarším záznamem o meči tohoto jména je popis bitvy u Kresenburnnu roku 1260. Meč je dlouhý 76 centimetrů, je štíhlý a jeho čepel je opatřena mělkým žlábkem. Uprostřed je výsek ve tvaru kříže, který byl dřív vysázen zlatým relikviářem. Rukojeť má potaženou žlutou látkou a sametem s vyšitými větévkami vavřínu ze stříbrných nití.

V naší historii hraje nezastupitelnou úlohu. Sám Karel IV. ho zahrnul do korunovačního ceremoniálu českých králů. Poprvé tak ustanovil, že korunovační klenoty, do kterých patří, jsou majetkem království Českého, nikoli samotného panovníka. Meč se stal královskou insignií a odznakem světské moci, v korunovačním ceremoniálu má přesně stanovené místo. Krále po pomazání svatým olejem kněz popasuje právě tímto mečem na důkaz síly a vlády nad lidmi i pozemskými statky.